Hledání

Neměla jsem žádný kontakt na kluka, se kterým jsem se ještě rozhodně chtěla setkat a se kterým jsem si nedopatřením nedomluvila schůzku. Po včerejšku jsem měla za sebou jeden nevydařený pokus o setkání bez domluvy. Tak dnešní den jsem to zkusila znova. Zase ve stejnou hodinu na stejném místě jsem se ohlížela na všechny strany. Bezvýsledně. Chtěla jsem využít všechny možnosti, abych Pavla nalezla, tak jsem dokonce chodila tři dny „hlídkovat“ před internáty, ale tahle cesta se ukázala jako úplně bezvýchodná. V tom množství studentů, co tam chodilo, jsem neměla žádnou šanci na úspěch.

Za pár dní jsem zjistila, že sestra mé kolegyně chodí na stejnou školu, nevěděla jsem, jestli i fakultu, ale za pokus to stálo, možná Pavla náhodou bude znát. Poprosila jsem ji, jestli se sestry na něho nezeptá. Řekla jsem jí všechny dostupné informace včetně popisu, no to byl taky neúspěšný pokus. Nic víc, žádná další možnost jak ho nalézt mě nenapadla. Tak jsem se postupně, den po dni, smiřovala s tím, že moje známost skončila dřív, než vůbec pořádně začala.

Čas plynul. Prošel měsíc, druhý, třetí...

Pak v jedno deštivé dopoledne, bylo akorát pondělí, doběhla za mnou kolegyně z vedlejší laborky: „Máš u nás telefon!“
„U vás?“ divila jsem se. Každý, kdo mi volal do práce, tak znal linku přímo ke mně. Tak jsem v očekávaní, kdo tam bude, vzala telefon a ozvala se: „Prosím...“

„Mluvím s Eliškou?“ Ozval se mužský hlas.

„Ano,“ v duchu jsem přemýšlela, co z toho bude. Ten hlas jsem neznala.

„Ještě kontrolní otázka. Cestovala jsi vlakem jednou v pátek a pak v neděli před třemi měsíci?“

„Ano,“ to už jsem začínala mít v břiše divný pocit, když jsem si vzpomněla na to, na co jsem se 3 měsíce pokoušela nemyslet.

„No konečně,“ ozvalo se na druhém konci. Než jsem stihla nějak zareagovat, tak neznámý pokračoval:

„Tak tedy ahoj, já jsem Roman, ty mě neznáš, ale já Tebe ano. Teda ne osobně, ale z vyprávění a měl jsem za úkol Tě najít.“ Byla jsem v němém úžasu, no odpověď se ode mne očekávala až za chvíli.

„Znáš Pavla?“

„Ano.“ To bylo už moje třetí ano po sobě a já si připadala, že snad ani nic jiného říct neumím.

„Tak fajn. Pavel Tě bude čekat dnes v půl sedmé na náměstí, že Ty už víš, na kterém. Dojdeš tam?“

„Ano.“

„Tak jsem rád, že jsem Tě našel a fajn jsme si pokecali,“ zasmál se do telefonu narážejíc na mé jednoslovné odpovědi. „Teda nezapomeň, dnes večer, měj se, ahoj.“

„Ahoj,“ vylezlo ze mě a dál jsem držela už němé sluchátko.

Probrala mě až kolegyně: „Kdo to byl?“

„Nevím,“ řekla jsem a dodala: „Ale snad to zjistím.“

Došla jsem k sobě, sedla si na židli a postupně mi docházelo, co to mělo znamenat. Podívala jsem se z okna, venku přestávalo pršet a taky v mé duši vycházelo sluníčko. Najednou jsem měla bláznivou radost. Radost z toho, že na mě nezapomněl, že mě hledal, že ten neslavný konec schůzky před 3 měsíci nebyl úmyslný, ale hlavně že se mu povedlo to, co mně ne a že se znova setkáme. Najednou jsem měla energii na rozdávání a všechno se mi zdálo krásný. Jen malinká pochybnost ve mně hlodala, co když tam nebude a byl to jen nějaký žert? Ale i přes tyhle obavy jsem se na večer těšila.

Jak jsem přicházela na domluvené místo, už z dálky jsem ho viděla. Stál tam a čekal. Na mě...

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete