Hurá, přijela pouť!

Zazvonil telefon, volala moje maminka, jestli přijedeme na víkend. Děti ke mně běžely a pokřikovaly ke sluchátku babííí. Domluvili jsme se, že přijedeme už v pátek, v sobotu budeme grilovat a v neděli půjdeme na pouť. Týden uplynul jako nic a frčíme k našim, počasí nám přeje, je krásně, když to vydrží do neděle, bude to bezva. Zabalila jsem s sebou naložené maso v marinádě na grilování a vydali jsme se na cestu.

Babička s dědou nás vítají a z kuchyně se line nádherná vůně, moje maminka peče výborné koláče a dneska tady voní švestkový s drobenkou. Děti si vzaly do každé ruky a pelášily na zahradu k pejskovi. Tuším, jak tohle hodování skončí, minule byl Ťapka celý od povidel. Než jsme si povykládali co je nového, byl večer a čas spát. Hupsli jsme do peřin a hned usnuli. V sobotu bylo slíbené grilování, kde samozřejmě nechyběl Ťapka jako hlavní dozor, bystrým očkem sledoval stav pečeně a coby degustátor dostal masíčko jako první. Užili jsme si a bylo nám krásně. Děti pořád mluvily o pouti, těšily se na houpačky, kačery s labutěmi a nezbytnou cukrovou vatu. Mám pouť taky ráda, je to jedno z míst, kde se zastavil čas a ať je člověku šest nebo šedesát let, pořád je to super zábava. Nastala vytoužená neděle, děti už nemohly dospat a pořád opakovaly: „Kdy už půjdeme na ty labutě a tati, vystřelíš mi růži?“  A táta opakoval asi už popadesáté: „To víš že jo, po obědě půjdeme!“ Na oběd jsme s maminkou pekly husu s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Děti by šly nejraději hned ráno, ale nechtěla jsem, aby se na pouti z hladu ládovaly sladkým kokosem a žužu a pak jim bylo špatně. Všechno má svůj čas a po obědě jsme se všichni vypravili na pouť, je to svátek, když jdeme někam komplet celá rodina i s našima a tohle je jedna z milých příležitostí.      

Už z dálky byla slyšet hudba a s každým krokem, kdy jsme se blížili k atrakcím, decibely přidávaly na intenzitě. Ještě přejdeme jednu ulici a jsme tam, neomylně kráčíme k místu, kde si pamatuju pouť už jako dítě a v myšlenkách jsem na chvíli zabrouzdala do sladkého dětství, kdy tady tatínek předvedl ve střelnici svoje umění z vojny. Měla jsem od něj růži, balonek i panenku a to chtělo mít pořádnou mušku. Z maringotky se ozval hlas starší ženy volající Sandro. Nikdo se jí neozval, až za okamžik přiběhl roztomilý klučina. Žena mu něco řekla a chlapec šel do střelnice podávat růže, balonky a perníková srdce. Když jsem ji slyšela volat to jméno, myslela jsem, že volá na děvče, ale dneska je to samé cizí jméno a kdo se v tom má vyznat. Děti chtěly na houpačky, jsou jejich nejoblíbenější a taky kolotoč. Táta s dětmi absolvuje cokoliv, já jsem s našima obhlížela stánky a kolotoč raději vynechala, nechtěla jsem riskovat, že se na něj podívá moje snědená husa z oběda. Jakmile děti slezly z kolotoče a spatřily živé poníky, bylo jasné, že zbytek odpoledne se budou muchlovat s nimi. Ostatní atrakce rázem ztratily půvab a už bylo slyšet jen: „Podívej na toho poníčka, jak je krásnej a tamhle je černej, toho si chci taky pohladit.“ U každé atrakce stála reprobedna a vyhrávala jiné hity, vybavilo se mi, jak mi v dětství maminka říkala, když mi hodně nahlas hrála hudba, že je to doma jak u kolotoče. Dříve jsem se tomu smála, ale teď stát uprostřed těch zvuků je pěkná cvokárna. Míchá se mi v uších Michal David, Maxim Turbulenc a Těžkej Pokondr dohromady.                                                                                                        
Kroky nás zavedly opět k Sandrovi do střelnice. Manžel se předvedl a podává mi perníkové srdce „Z lásky“. Dojalo mě to a hrdě jsem si nesla jeho vyznání. Děti si daly ještě asi šestkrát „poslední jízdu“ na drakovi a pomalu jsme se vraceli plni dojmů k našim do domku. Den uběhl ani nevím jak, člověku by se ani nechtělo zpátky do města. Ťapka už poskakoval na zahradě a vítal nás, jako bychom se rok neviděli. Děti s ním zůstaly na zahradě a my šli dovnitř uvařit kafe a zabalit se na cestu zpátky domů. Maminka nám dala s sebou vajíčka, protože ty domácí jsou vždycky nejlepší, některé mají i dva žloutky a krásně oranžové. Manžel nesl tašky a já vajíčka v přepravce s jablky. Nechali jsme auto otevřené, aby se pořádně vyluftovalo a ještě jsme si chvilku povídali pod jabloní.
Děti daly pusu babičce a dědovi a ještě jsme se chtěli rozloučit s Ťapkou. Ale pejsek nikde, jak je to možné? Pořád je okolo nás, motá se pod nohy a najednou zmizel. Dokud ho neuvidím, tak neodjedeme. Prohledali jsme zahradu, nakoukli do altánku, do garáže, ale pejsek nikde. Vrátka byla zavřená, takže na ulici být nemohl. Prošli jsme všechno ještě jednou a děda se podíval i do kurníku, jestli si náhodou Ťapka neudělal siestu se slepicemi. Taky nic, tak to už je divné, ani na volání se pejsek neozýval. Šli jsme zpátky do domu a přemýšleli, kde by mohl malý nezbeda být. Na zahradě je všechno zabezpečené i kvůli dětem, takže nikam spadnout nemohl.
Přišli jsme do předsíně a slyším šramot, ztichla jsem a nastražila uši. Ozývalo se nějaké šustění a mlaskání a šlo to z obýváku. Jako komando jsme všichni vešli do pokoje, na gauči ležel Ťapka a byl „velmi zaneprázdněný“ mým perníkovým srdcem z lásky. Otrhal z něj celofán, ukousal cukrové kytičky a právě olizoval barevnou polevu. Myslím, že jsme ho vyrušili zrovna v nejlepším, když se chystal na samotný perník. I když mi bylo líto, že si ho nevystavím jak jsem původně chtěla, přece jen mi pohled na šťastného pejska všechno vynahradil. Ťapka si pochutnával na perníkovém srdci jako málokdo, když jsem ho viděla na tom gauči, v očích měl rarášky, jako by mi říkal: „Podívej, co jsem našel.“  A my jsme už mohli klidně odjet domů. Kromě zážitků si vezeme i opičku, ne živou ani alkoholovou, tahle je na gumičce, ale její úsměv je jako živý.