I já jsem se (nepřímo) podílela na smrti člověka...

V souvislosti se sebevraždou paní Ivety B., mě napadly dvě věci. První z nich je, že musela být zoufalá, nešťastná, nevěděla kam a jak dál. Asi jako hodně sebevrahů. Nechci to nijak rozebírat, nejsem psycholog, psychiatr ani nic podobného. Když pominu zoufalství, tak jsou sebevrazi i sobci. Nepřemýšlí, co lidé kolem nich. Jak se s tím činem smíří nejbližší rodina, přátelé, známí, nebo úplně neznámí lidé. Například strojvůdce vlaku. Řídí vlak, několika set tunové monstrum, vjíždí do zatáčky, a najednou do kolejiště vkročí, vběhne, skočí či spadne osoba. Vlak uhnout nemůže, zastavit hned prostě nejde. Ten člověk si ponese do konce života vědomí, že přejel jiného člověka. A nemůže za to.

A co je ta druhá věc? Tento čin mi připomněl zážitek, který jsem už dávno vytěsnila ze své paměti. I já jsem se nepřímo podílela na smrti člověka.

Bylo mi asi dvacet let a jela jsem vlakem domů. Takovou tou červenou lokálkou, co jezdí dvacet kilometrů za hodinu. Vždycky jsem seděla v zadním vagonu na poslední sedačce a dívala se na ubíhající koleje, které mizely v dáli. Připadalo mi to, jako když se dívám na nějaký film.

Ten den jsem si sedla do prvního vagonu a četla knížku. Zbývaly mi dvě zastávky. Vlak zastavil na zastávce, lidé vystoupili, jiní nastoupili a … nic. Vlak pořád stál. Zavřela jsem knížku. Za pět minut přiběhl do vagonu průvodčí a rozrušeně řekl: „Budeme tady čekat na policajty. Jestli chcete dojít pěšky, tak jděte. Přejeli jsme člověka.“ Ve mně a ostatních cestujících zatrnulo. Jedna paní se zeptala: „A je v pořádku?“ A pan průvodčí ještě rozrušeněji odpověděl: „No asi není, když má mozek v kolejišti…“

V tu chvíli jsem uklidila knížku do batohu a rychle vystoupila. Nechtěla jsem být ani o chvilku déle ve vlaku, který přejel člověka. Bylo mi strašně. Pořád se mi honilo hlavou: „Přejela jsi člověka…“ Stála jsem na nástupišti a dívala se směrem, kam běžel průvodčí. Běžel až za zatáčku, kam nebylo vidět. Strojvedoucí raději dojel až do stanice, protože kdyby zastavil hned, stál by na mostě a další lidé by mohli spadnout z mostu na silnici. Bylo mi zle. Kdybych seděla jako vždycky na konci vlaku a dívala se na koleje...

Odcházela jsem rychle pryč od zastávky. Chtěla jsem být co nejdál to jen půjde. Naštěstí to bylo ve městečku, kde pracoval bratr a za půl hodiny mu končila služba. Zavolala jsem mu a počkala na něj na domluveném místě.

Za chvíli začala houkat policejní a záchranná auta. Sjížděla se k místu neštěstí. Už jen při zaslechnutí těch houkaček mi šel mráz po těle.

Nezávidím záchranářům, policistům, ani hasičům jejich práci. Co všechno musí vidět, co musí řešit, uklízet…

Teorií, co se stalo, se vyrojilo, jako vždy, spousta. Rozhodně šlo o muže přes padesát a prý v tom hrál velkou roli alkohol. Ale v tom ostatním se verze lišily.

Víte, co mě štve? Že ten, který by chtěl moc žít, už toho života před sebou příliš nemá. A jiní, víceméně zdraví lidé, si života vůbec neváží. Jsme to my ale divný živočišný druh…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10