Instantní život

Od rozvodu žiji dlouho sama a všichni v mém okolí dobře ví, že partnera nehledám a nikdy jsem nehledala. Svého syna jsem vychovala sama a pomalu, ale jistě jsem rezignovala na svůj studentský sen, kdy jsem se viděla jako dokonalou matku obklopenou dětmi, v domečku v horách, kde vychovávám své potomky po boku sportovně založeného usměvavého a inteligentního muže. Na ty já už zkrátka nevěřím. A čím jsem starší, tím se přesvědčuji o tom, že jsem dobře udělala.

Ne, nestraním se lidí, nejsem zapšklá zalezlá stará panna, která terorizuje své okolí, křičí po dětech a hned ráno po probuzení nasadí masku alias vosková figurína z domu hrůzy. Jsem normální ženská, miluji děti, alespoň do okamžiku, kdy odrostou z dětských dupaček a stanou se z nich odmlouvající o hlavu vyšší pubertální výrostci (ale to pak už nejsou děti, že?) a velmi ráda komunikuji s lidmi. Nevadí mi ani důchodci, kteří řadě lidem lezou na nervy. Stáří považuji za zcela normální etapu života a ty, kteří se ho dožijí, za odolné a houževnaté jedince, kteří si zaslouží důstojný a pěkný podzim života. Neskřípu zuby ani v přeplněném obchodním domě v den, kdy začíná akce na zboží a je zde plno důchodců s batohy. Mají malé důchody, snaží se ušetřit a hlavně…žili v jiné době.

V té době jsem vyrůstala já i mí vrstevníci. Jsem tzv. Husákovým dítětem, narozena v sedmdesátých letech minulého století.

Občas mě přepadne samota a pocit, že nikomu na mně nezáleží. A to hlavně nyní, kdy se i můj dospělý syn odstěhoval ke své přítelkyni a já zůstala doma sama jen se svým oddaným, věrným, přítulným, přátelským a stárnoucím psem. Také jsem někdy zapochybovala nad tím, jestli mé rozhodnutí zůstat navždy singl, je správné. Za svůj více než čtyřicet let trvající život jsem potkala řadu lidí a mám i několik kamarádů. Ač se říká, že přátelství mezi ženou a mužem neexistuje, já pár kamarádů mám. A jsou to jen kamarádi. Takže buď já nejsem žena, nebo oni muži.

Poslední rok, dva se ale setkávám se zvláštním jevem. Vždy jsem měla přátele na hory, na kolo, na bazén nebo na procházku. Miluji totiž sport. Stačilo se zeptat některého kamaráda, a hned jsem měla doprovod. Chodila jsem pravidelně na bazén s bývalým spolužákem, který dlouhodobě a neúspěšně dobývá srdce všech zadaných i nezadaných žen ve svém okolí, nebo jsem s ním vyjela na kole. Já ovšem s dovětkem, že hodlám být nadále nezadanou a počestnou ženou! A najednou?

„Jsem unavený. Nechce se mi. Já už na bazén nechodím. Ale jestli chceš, vezmu tě do baru a pozvu na nějaký drink,“ nabídne mi.

„Já ale nechci do baru. Chci se hýbat. Podívej, jak přibývají roky, tak dveřmi málem neprolezu a ty si už přes břicho taky nevidíš na špičky bot,“ upozorním ho „taktně“. Vždy říkám, co si myslím, otevřeně. Přináší to asi víc úskalí, než výhod, více nepřátel, než přátel, můžete si ale být jisti, že pokud odhodíte diplomacii a budete nazývat věci pravými jmény, tak každý, kdo se ocitne ve skupině „přátelé“ vám v případě potřeby skutečně pomůže a neotočí se k vám zády. A to za to přeci stojí?

A tak se můj bývalý spolužák zřekl bazénu, kola i dalších aktivit.

Poslední dobou ale potkávám více takových vrstevníků.

Mám například kamaráda, který je „sportovec“. Platí ročně velké peníze za to, že je členem reprezentativního golfového klubu a vydává se na golf pravidelně autem zhruba šedesát kilometrů tam a šedesát zpátky. Když jsme se jednou potkali a dohodli jsme se, že bychom mohli jen tak na procházku, a já prohodila, že se setkáme u kina, které je zhruba rok po rekonstrukci, řekl:

„No vidíš, tak já u něj ještě nebyl. Ale jezdím kolem něj každý den autem.“

„Ty máš vybudovaný nějaký tunel, že nechodíš kolem budovy, která je zhruba padesát metrů od tvého domu?“ rýpla jsem si.

Ujdu denně zhruba dvacet kilometrů a víc, ať je zima, nebo krásně. A kolem toho kina prostě musím denně, protože i od mého bydliště je vzdáleno zhruba osmdesát metrů. Takže když chci na procházku, tak ho denně míjím! Nemohla jsem pochopit sportovce, který se dívá na svět zpoza předního skla svého automobilu, a pokud se chce sportovně vyžít, koupí si celoroční členství v klubu, zaplatí si vstup do vytápěné haly, kde hraje fotbal, badminton, nebo jde do posilovny. Neujde za rok ani kilometr, ale platí si za to, že sportuje. Umí plavat, ale jen na plaveckém bazénu, a v životě neplaval někde v jezeře či přehradě. Vdechuje vzduch z klimatizace v uzavřených prostorách, aniž by vůbec tušil, jaké je venku počasí.

Tak právě s tímto kamarádem jsem se domluvila na procházce.

„To je už hodně let, co jsem nebyl na procházce,“ doplnil další šokující zprávou své vyprávění, a v den procházky se omluvil, že venku to vypadá na déšť.

Ten den ale nepršelo. Mraky se roztrhly a venku svítilo sluníčko a já byla na procházce jen s pejskem.

Najednou jsem si uvědomila, že spousta mých známých žije instantní život. Tak jsem ho já pojmenovala. Jezdí autem a zapomněli, kudy vedou chodníky. Bydlí naproti zrekonstruovaného kina, ale nikdy nešli kolem samotné budovy. Jezdí kolem ní denně autem! Kupují si luxusní obuv, kterou nemůžou prochodit, protože zapomněli chodit. Večer se tulí k ovladači televize místo k ženě. A pokud chtějí víc, najdou si milenku. A ti, co si nenašli milenku, možná mají doma nafukovací náhradu.

Nemluví, nenadává, nepotřebuje peníze na nákupy a v případě potřeby se sbalí do ruličky.

Jednou jsem byla na návštěvě v jednom takovém bytě. Její majitel se netajil tím, že i on má svou partnerku z gumy a plně mu to vyhovuje.

„Děláš si srandu, viď?“ zeptala jsem se.

„Ne. Chceš ji vidět?“ zeptal se a chtěl mi ukázat svůj poklad.

„Úplně se bez toho obejdu,“ přiznala jsem a pátrala po jeho bytě.

„Co hledáš?“ zeptal se po chvilce.

„Co děláš, když potřebuješ sex, jsi mi už prozradil. Já hledám, co děláš, když potřebuješ lásku, porozumění, náklonnost a něhu. Máš to v prášku, nebo v granulích? Kde to schováváš?“

Tehdy na mě kamarád hleděl, jako bych spadla odněkud z Marsu. A nechápal.

Já z tohoto instantního období pochopila jediné:

Když mě osloví kamarád nebo kamarádka (málokdo si tento název ale zaslouží), tak jdu, i kdyby hrál ten nejúžasnější film, bolely mě nohy nebo páteř. Jsem už taková. Přirozená. Když mám domluvenu procházku, jdu i v dešti, protože i v dešti mi může být fajn. Tančit mezi kapkami deště, pozorovat labutě na rybníce nebo mokré vrabce, jak se osvěžují u kaluže, to přece za to stojí?

V létě miluji plavání na vodní ploše za městem, kde nejsou ani lavičky, ani lehátka, a dokonce tam není ani tobogán a plavčík. Když ale stojíte nehnutě ve vodě, připlují malé rybky a oždibují vám nohy a krásně to lechtá. Vlastně jsem nikdy nebyla na badmintonu v žádné hale, ale hrála jsem ho víc, než tisíckrát. A nepřipadám si nijak ošizená. Neplatím si za to, co mi život přináší zdarma. Nemám auto, ale mám své město prochozené křížem krážem. Připadám si bohatší, než kamarád, který má luxusní auto a značkovou obuv. On sice při sportu vdechuje vzduch o předem nastavené teplotě z klimatizace, já ale mám vlhké vlasy, když poprchává, a opálené tváře, když svítí sluníčko.

Jezdím na kole, i když jsem měla doma rotoped, který se stal věšákem na oděvy a brzy proto putoval o dům dál. Přirozenost je důležitější a kdo čeká na vhodný okamžik, často stráví život v čekárně.

Můj život se do instantní podoby rozložit nedá. Často si ale říkám, že mnozí při svém zrodu dostali jen malou krabičku: Protřepat a zapít! A podle toho také žijí.