Můj děda byl hodně podnikavý pán. Stále něco dělal, kutil, vyráběl, a také směňoval. Na zahrádce pěstoval všelijaké rostliny, které v té době ještě nikdo neznal, a které také často směnil za něco jiného. Byl to veselý dobrák, ale babička to s ním neměla lehké.

Tak například děda jednou přinesl domů ptáčka.

„Copak s tím kuřetem?“ ptala se babička. Děda jí ale vysvětlil, že to není kuře, ale mládě vzácného papouška.

„Počkej, až nám vyroste, zbohatneme. Bude zpívat, mluvit a draze ho prodáme.“

Ať si děda říkal, co chtěl, babička viděla v ptáčeti maximálně dobrou kuřecí polévku. Nechtěla se s dědou ale hádat, a tak po nějakou dobu snesla kuře v kuchyni v klícce, protože jí děda vysvětlil, že ptáček nesmí nastydnout. Děda se o ptáčka znamenitě staral, měnil mu vodu a sypal to nejlepší zrní. Tak dobře, že ptáček rostl a rostl, až i děda usoudil, že je to prachobyčejné kuře, kterých mají doma plný dvorek. A tak se hejno rozrostlo o jednoho jedince, který se mluvit, samozřejmě, nikdy nenaučil.

Babička měla doma štokrlátko. Měla ho ráda, podpírala si jím nohy, když odpočívala. Jednoho dne nemohla štokrlátko najít.

„Dědo, kde je to mé…štokrlátko?“ Ptala se dědečka s neblahým tušením. Děda se na ni mile usmál a vytáhl z poličky dřevěnou skříňku. Vyměnil ji za ono štokrlátko. Skříňka to byla pěkná, dřevěná. Problém ale vězel v tom, že byla celá prolezlá červotoči. Než babička s dědou usmlouvala, aby onu skříňku, která se už na nic nehodila, mohla vyhodit, skříňka málem odešla sama. Tak byla plná malých, ale žravých obyvatelů.

Snad nejvíc pokusů a omylů číhalo na zahrádce. Když děda jednou vyměnil semínka rajčat za semínka kedluben gigant, vyrostly mu titěrné ředkvičky. Stejné to bylo i s okrasnou květenou. Místo ní byla brzy zahrádka plná plevelu. Děda ale stále pokoušel osud, a tak jednou přinesl malá, titěrná semínka. Tvrdil babičce, že jsou to semena vzácných orchidejí. Babičce se to nezdálo.

„A nemnoží se orchideje náhodou řízkováním?“ ptala se má sečtělá babička.

„Toto je zvláštní druh,“ tvrdil dědeček. Měl to být druh tak odolný, že se mohl rovnou zasít na zahrádku. A protože děda chtěl krásnou velkou zahradu plnou orchidejí, vysel semínka na velké ploše u domečku. O semínka se náležitě staral tak pečlivě, že rajčata, papriky a další zeleninu musela zalévat babička. Děda totiž poletoval s konví jen kolem svého pokladu. Pozemek zbavoval plevele a čekal na ten zázrak. Jednoho dne se babička s dědou probudili, koukli na zahrádku, a už to bylo jasné. Všude kolem rostly kopřivy. Kopřivy, jejichž semínka si děda nedávno přinesl.

Nakonec se babička rozzlobila na dědečka a přestala doma vařit. Hladový děda ji přemlouval. Babička měla jedinou podmínku. Za to, že mu napeče, navaří a bude se o dědu starat, má děda zakázáno směňovat cokoli s čímkoliv. 

„Protože jednou bys mě, dědo, určitě vyměnil taky,“ řekla tehdy babička.

„A s kým? Copak bych našel tak hodnou ženskou, jako jsi ty?“ zajímalo dědu. To měl pravdu.

„No, ženskou možná ne, ale třeba za traktor…“ Tomu jsme věřili.

A věřte, nebo ne, děda svůj slib dodržel. Měl takový strach o svůj žaludek, že nechtěl riskovat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10