Jak jsem nakonec nenastoupil

V jistém životním období jsem přišel o práci. Naše firma skončila svou činnost a já zůstal po dlouhých letech bez zaměstnání. Můj známý mi nabídl zaměstnání ve firmě, kde i on pracoval. Jednalo se o práci dělnickou, poměrně namáhavou, což se mi jako středoškolákovi tolik nelíbilo. Ještě horší byl ale fakt, že firma se nachází čtyřicet kilometrů od mého domova. Nechtěl jsem se ale hlásit na pracovní úřad, a tak jsem se smířil s dojížděním.

V tu dobu jsem neměl auto, a tak přijetí práce představovalo vstávání v brzkých ranních, téměř ještě nočních, hodinách a složité dojíždění autobusem s přestupem na tramvaj. S představou, že si na vstávání časem zvyknu, jsem firmu prostřednictvím kamaráda kontaktoval. Čekal jsem téměř měsíc, než se mi ozvali.

„Není to lehká práce. Bude lepší, když se přijedete podívat přímo na pracoviště,“ řekl mi vedoucí.

Domluvil jsem si osobní setkání. Vedoucí neměl v příštích dnech na mě vůbec čas, a tak k setkání došlo až za deset dní.

V domluvený den jsem jel do firmy, prohlédl si pracoviště, a řekl si, že špatná práce je lepší, než žádná, a tak práci přijmu. Časem se třeba najde jiná, lepší pozice přímo ve firmě, nebo si najdu práci v jiné firmě blíž domova.

Paní z osobního oddělení mě kontaktovala za další týden, a to až po několika mých telefonátech do firmy. Jak mi vedoucí sdělil, nastoupit bych mohl ihned. Paní z osobního oddělení mi sdělila, že musím projít vstupní prohlídkou.

„A pak budu moci nastoupit?“ ptal jsem se.

„Od prvního,“ řekla.

„Od prvního? Vždyť je druhého. To budu muset téměř měsíc čekat?“

Bylo to tak. Tato firma neznala výjimky. Nástupy měla od prvního dne v měsíci, a basta

Byl jsem na vážkách. Mám se hlásit na ten měsíc na pracovní úřad, abych měl alespoň podporu v nezaměstnanosti, nebo čekat a nemít měsíc žádný příjem? Rozhodl jsem se žít ten měsíc ze svých úspor. Nechtělo se mi vyběhávat papíry, chodit na úřad, a hned zase registraci rušit.

V den, kdy jsem přijel do firmy pro doklady potřebné na vstupní prohlídku, mi bylo sděleno, že paní, pod kterou údajně patřím, onemocněla. „Tak mi ty papíry snad dá jiná?“ Kdepak, nikdo mi je nedal. Ač dané osobní oddělení mělo několik zaměstnanců, bylo mi sděleno, že až se paní vrátí do zaměstnání, zavolá mi a domluví si se mnou náhradní termín.

„Ale mě ta cesta stála dvě stovky,“ oponoval jsem, ale nebylo mi to nic platné. To byla má druhá cesta do města. Když se konečně pracovnice vrátila, skutečně mi zavolala a domluvila si se mnou schůzku. „To půjdete rovnou na vstupní prohlídku, abychom to do prvního stihli,“ řekla mi.

Opět jsem jel do města. Tentokrát jsem bez problémů dostal papíry na prohlídku, ale lékař, ke kterému jsem byl poslán, měl dovolenou. Musel jsem přijet jindy. To se ale měsíc přehoupl do dalšího a mně se termín nástupu opět o měsíc posunul. Když jsem se konečně k lékaři dostal, poslal mě na doplňkové vyšetření do jiného města. Pozice si žádala speciální vyšetření, které prováděli jen v nemocnici o dalších dvacet kilometrů dál. Jel jsem tam okamžitě. Ono oddělení bylo z technických důvodů uzavřeno na 14 dní. Po čtrnácti dnech mi sestra sdělila, že mi vyšetření bez objednávky neudělá. To se už mé náklady spojené s nástupem přehouply přes hranici tří tisíc korun. Musel jsem si totiž také zaplatit výpis z rejstříku trestů, výpis ze zdravotní dokumentace a nechat ověřit maturitní vysvědčení. Když jsem oponoval, že ona pozice nevyžaduje maturitu, bylo mi sděleno, že když jsem uvedl, že maturitu mám, musím ji mít, samozřejmě za poplatek, i ověřenu.

„Kdybyste řekl, že máte základní vzdělání, mohl jste ušetřit,“ usmála se ona pracovnice.

Konečně jsem jel na speciální vyšetření, opět za nemalý peníz, kde mi ale sestřička sdělila, že závodní lékař, který mě na vyšetření poslal, mi špatně vyplnil žádanku. Bez razítka podniku bych si celé vyšetření musel hradit sám.

„A co mám dělat?“ Stál jsem v čekárně nemocnice a bezradně hleděl do očí zdravotní sestřičky. „Buď musíte zpět do firmy, za panem doktorem, aby žádanku opravil, nebo si budete celé vyšetření hradit sám.“

„Já ale dám za cestu tam zase plno peněz. A pak zase k vám, to taky není zadarmo.“

Když jsem se zeptal na cenu vyšetření, uvědomil jsem si, že takovou sumu opravdu nedám. Zkrátím to. Následovala opět cesta do města, kde jsem měl pracovat. Lékař mi opravil žádanku, ani se neomluvil, a já opět musel čekat na nový termín vyšetření. Termín nástupu do firmy se prodloužil o další měsíc. Vyšetření se pomalu blížilo, náklady spojené s nástupem už překročily částku pěti tisíc korun, když jsem šel po ulici a přečetl si inzerát na dveřích pobočky blízko mého domova. Hledali konzultanta, nabízeli mnohem vyšší plat, než vzdálená firma, a ač požadovali středoškolské vzdělání, nechtěli maturitní vysvědčení ověřovat. Po pohovoru, který se uskutečnil ještě ten den, jsem následující den absolvoval vstupní prohlídku, podepsal pracovní smlouvu a ještě ten týden nastoupil. S úlevou jsem roztrhal veškeré papíry do firmy, kam jsem chtěl původně nastoupit.

Toho, že se nějak nehlásím, si ona pracovnice z osobního oddělení všimla za další dva měsíce. To mi totiž volala, jestli už mám pro ni vstupní prohlídku. Úplně jsem jí zapomněl zavolat. Divila se velice, když jsem jí řekl, že dávno pracuji, a dokonce mám už i po tříměsíční zkušební době.

Myslím, že firmě nyní chybí zaměstnanci. Ani se nedivím, když samotné vybavení nástupu trvá půl roku. Mám nyní práci blízko domova, odpovídající mému vzdělání, lépe placenou a hlavně s pohotovými zaměstnanci. A jsem spokojen.