Jak jsem poznala lásku svého života

Byla jsem měsíc po rozchodu s manželem, rozchod po šesti letech. Máme spolu 3letou holčičku. Rozešli jsme se, nás vztah úplně přestal fungovat, když se narodila dcera. Manžel zapomněl, že má rodinu, nepracoval, hrál automaty, sázel v sázkových kancelářích, prohrával nás jediný příjem, což byl jenom můj rodičovský příspěvek.

O dceru se nestaral, nepomáhal mi, malá k němu jít ani nechtěla, protože ho v podstatě ani neznala. Když ji měl hlídat na 5 minut, řvala jakoby ji řezali zaživa. Jednoho dne jsem to nevydržela, řekla dost a vyhodila ho. Manžel se vrátil na Slovensko k rodičům a já zůstala bydlet u svých rodičů.

Rodiče mají hospodu a já tam v létě pomáhala. Ten den pršelo a v hospodě ani noha. Najednou koukám přes okno, jde k nám sympatický muž, věk kolem 30 let. Rychle jsem se upravila a šla ho obsloužit. Dal si jenom pivo Birell, čekal, až mu vedle v servisu opraví auto.

Dali jsme se do řeči a takhle si povídali další 4 hodiny. Najednou k nám přišla moje dcera, sedla si k tehdy ještě cizímu muži a dala mu pusu. Tak nás na další den pozval do zoo. Malá byla nadšená, celý den byla jenom s ním, na mne se ani nepodívala. Já jsem se zamilovala do toho, jak si oni dva rozuměli. Když nás odvezl domů a má dcera začala brečet, ptáme se jí: „Proč pláčeš?“ A a ona mu řekla: „TATI, NECHOĎ PRYČ.“

 Srdce mi roztálo. Dá se říct, že má dcera si našla TATÍNKA a mně toho nejlepšího muže na světě. Už je to rok, co spolu žijeme a teď mne jen mrzí, že jsem ho nepotkala dřív... Je nejlepším tatínkem pro naši dceru. Přijal ji jako vlastní. Ten biologický jí nedal ani kousíček z toho, co tenhle táta. Jak se říká, každý muž se může stát otcem, ale jen někteří umí být tatínkem.