Jak jsem se naučila plést

V poslední době se na stránkách Chytré ženy stalo jakousi módou zakládat diskuze, i když já osobně si myslím, že diskuzí je už založených dost, stačí si jen najít "tu svou".
Ale nechci nikomu vstupovat do svědomí, kdo chce, ať si diskuzi založí, vždyť i některé nové se docela slušně rozběhnou a jsou hojně navštěvované. Já mám své oblíbené diskuze a do nových jen většinou nakouknu, abych byla v obraze, ale přispívám do nich jen výjimečně. Vždyť bych do všech ani nestihla psát. V poslední době mě zaujal název nové diskuze Tvořeníčko.
 
Myslela jsem si, že tam najdu nějaké zajímavé nápady a návody, ale zatím si tam děvčata jenom píšou, jaké ruční práce dělají. Ale diskuze se zatím jen rozbíhá a možná časem si začnou navzájem i radit, co a jak při které ruční práci dělat. Většina žen plete, háčkuje i vyšívá, ty šikovnější vyrábí ozdoby z korálků nebo paličkují.
Ale to jsem odbočila od toho, o čem jsem původně chtěla psát. Moje maminka byla velmi zručná co se týče ručních prací a tak když jsem dosáhla věku přibližně 10-12 let, snažila se i mě zasvětit do tajů těchto užitečných činností. Nejprve mi ukázala jednoduché křížkové vyšívání, tak jsem to zkusila a celkem se mi to líbilo.
Ale mě nejvíc lákal maminčin starý, ještě šlapací, šicí stroj. Protože maminka byla švadlena a tento stroj sloužil občas k vylepšení rodinného rozpočtu, neměla jsem dovolené se na něm učit šít, abych ho, nedejbože, nerozbila. Prý se mám naučit nejprve ruční práce a až budu starší a rozumnější (!!! to bych mohla čekat dodnes a i tak bych se nedočkala), i na to přijde čas. A tak přišla na řadu práce s vlnou, konkrétně háčkování. Maminka mě naučila řetízek, krátký i dlouhý sloupek, což mi šlo bez problémů. Dalším krokem v mém učení, mělo být pletení. Maminka nahodila první řadu, ukázala, jak se pletou očka hladce a obrace a vložila mi do rukou jehlice, abych zkoušela. Jenže jehlice nemají háček ani žádný jiný patent, který by zabránil očkám aby nepadaly, a tak když maminka popáté nahazovala znovu a znovu první řadu a moje očka znovu a znovu skákaly z jehlice, hodila jsem je do kouta s tím, že takovou, s prominutím blbou, práci dělat nebudu. Jednoduše jsem se zaťala a ani po dlouhém čase, když maminka navrhla, že bychom to spolu znovu zkusily, jsem neměla na pletení chuť a tvrdošíjně jsem odmítala další pokusy s odůvodněním, že nemusím umět všechno, a když budu chtít šálu nebo svetr, můžu si je i uháčkovat. Nakonec to vzdala i maminka a pletení mi nepřipomínala.

Vyšívání a háčkování mě bavilo, časem jsem se naučila vyšívat i výšivku plnou, dělat ažury, zvládla jsem i richelieu a i v háčkování jsem se naučila dělat složitější vzory. Když jsem se vdala, zjistila jsem, že moje tchyně je také velmi šikovná a také ovládá ruční práce. Ze všeho nejradši měla právě pletení, a když jsem se přiznala, že to neumím, tak se nabídla, že nás bude "oplétat" ona, vždyť je žena v domácnosti a času má dost. V mém šatníku se začala objevovat i pěkná pletená paráda. Stačilo jen koupit vlnu, povědět, co z ní má být, anebo jen naznačit, že jsem viděla takovou a takovou pěknou vlnu, ze které bylo pěkné ... a tchyně měla o zábavu postaráno a já parádu bez práce. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do zaměstnání mezi ženy, které byly přibližně v mém věku. Často si vyprávěly, co která plete, vyměňovaly si vzorky a velmi se divily, že já to neumím. Začalo mi být líto, že jsem tak nešikovná, ale přesto jsem odmítala vzít jehlice do rukou.

Jednou večer jsem seděla u televize, kde mě zaujal soutěžní program, který shodou okolností vysílali z mého rodného města. Probíhaly tam různé soutěže dovedností a jednou ze soutěžních disciplín bylo i pletení. Všichni soutěžící dostali asi 50 nahozených oček a jejich úkolem bylo do konce ostatních disciplín uplést co nejdelší šálu. Už si nepamatuji, jaké byly ostatní disciplíny, vím jen, že to pletení vyhrál MUŽ. Tak to mě teda dožralo a řekla jsem si, že když to dokáže chlap, musím to zvládnout i já. Druhý den jsem vyhrabala jehlice a vlnu, zavřela jsem se do dětského pokoje a řekla manželovi, že nevylezu, dokud nebudu mít upletených aspoň deset centimetrů. Sice se mi smál, že tam zemřu hladem a žízní, ale já už jsem necouvla. Už nevím, jak dlouho jsem tam seděla a trápila se s jehlicemi a neposlušnými a padajícími očky, ale ještě ten den jsem upletla svému synkovi první šálku. Nebyla ani dlouhá, ani široká - ale byla. Zatím jsem neměla v plánu nikomu se chlubit, vždyť to byl teprve začátek. Právě v té době vycházela v jednom týdeníku Malá škola pletení, kde byl popisem i obrázky uveden návod na pletení od nahození, pletení základních ok, ubírání, přibírání, splétání a rozplétání oček, postupně i pletení vzorů od nejjednodušších k složitějším. Z těchto moudrých rad jsem se po večerech usilovně učila a když jsem si byla jistá, že si můžu troufnout na svetřík, koupila jsem si vlnu a dala se do práce. Trvalo to dost dlouho, byla jsem přece jenom začátečník, ale svetřík se podařil a já jsem si ho poprvé oblékla do práce. Kolegyňky mi ho pochválily (ještě netušily, že je to moje vlastní ruční výroba) a prý bych jim mohla půjčit tchyni, protože i ony by chtěly takový, protože má hezký vzorek. A tehdy jsem prohlásila: "Kupte si vlnu a jestli moc nespěcháte, já vám taky takový upletu." To bylo smíchu!!!  Ale když jsem začala vysvětlovat, jak se ten vzorek dělá, zpozorněly. Až když ho doma vyzkoušely, uvěřily mi. Od té doby jsme si vzorky vyměňovaly už všechny, společně objednávaly vlnu a navzájem se chválily, jak jsme šikovné. Když jsme přijeli do Trnavy a můj synek se chlubil babičce, mojí mamince, že má nový svetřík, který jsem mu upletla, maminka mu taky nechtěla věřit. Ale když zjistila, že "nekecáme", ptala se, kdo mě naučil plést. Moje odpověď byla: "Mami, neuvěříš, ale jeden docela cizí chlap." A byla to pravda.

Toto se událo asi před třiceti lety, od té doby jsem upletla hodně dámských, pánských i dětských svetrů, pulovrů a čepic, kmotřenečkovi jsem dokonce upletla pončo s kapucou a k němu čepici a rukavičky a pletení mě dodnes moc baví.

Takže dámy, jestli se vám nějaká ruční práce ze začátku nedaří, nezoufejte. Přijde čas a všechno se naučíte. Jen mít motivaci a výdrž.