Jak jsem skoncovala s využíváním

Když jsem před lety nastoupila do nového zaměstnání, nebylo to zrovna jednoduché. Převážně ženský kolektiv, který tvořil mé spolupracovníky, byl ze začátku nepřátelský a člověku záviděl i nos mezi očima. Měla jsem problém se mezi tolika ženami prosadit a dokázat, že něco umím. Oporou mi byl můj jediný kolega-muž Martin. Martin byl téměř o dvacet let starší než já. Ve firmě pracoval spoustu let a jako jediný mužský exemplář to měl mezi ženami jednoduché. Všechny ho rozmazlovaly, hýčkaly a odpustily by mu kdejaký prohřešek. Málokterá ale věděla, jak on sám žije.

Martin byl nesmírně komunikativní, k ženám milý a dvorný muž. Moc jsme si spolu rozuměli. Nebýt velkého věkového rozdílu, kdo ví, jak by vše skončilo. Protože měl Martin zahrádku v sousedství mých rodičů, setkávali jsme se také mimo práci. Na zahrádku jezdil Martin se svou rodinou. Měl už tehdy manželku a malou dceru. Zatímco jeho žena se na zahrádce jen opalovala, houpala se na zahradní houpačce a krmila se tam zákusky, které jí Martin ochotně vozil až pod nos, její muž klečel v záhonech a plel, zaséval, ryl, sklízel, hubil škůdce a všemožně se staral o úrodu.

Malá Martinka běhala kolem, švitořila a věnovala se dětským hrám. Nikdy za celá léta jsem neviděla, že by Eva, Martinova žena, svému muži jakkoli pomohla. Byla to taková fúrie, která jen diktovala, přikazovala a kritizovala. Vůbec se k Martinovi nehodila. Přitom Martin byl tak nenáročný. Byl spokojen prakticky se vším. Brzy jsme si v práci všimli, že si nosí na oběd jen své vlastní, většinou studené a odfláknuté pokrmy. Jeho tradičním obědem byl chléb s máslem, sádlem, případně se salámem.

„Proč ti žena neuvaří?“ ptala jsem se nejednou.

„Má moc práce.“

Nechápala jsem, jaké práce, když Eva byla dosud doma. Jejich dcera oslavila desáté narozeniny, ale ona stále do práce nepospíchala. Martin tak živil celou rodinu. Živil a staral se o ni. Z práce spěchal nakoupit, a pak pracoval na zahradě.

Začaly jsme mu my ženy nosit něco na přilepšenou. Jednou mu uvařila jedna, podruhé jiná, pak zase některá z nás napekla moučník a přinesla ho vděčnému Martinovi. Byl tak rád. Za odměnu nám kdykoli pomohl a spravil nám, co bylo potřeba.

Až časem jsem zjistila, že i zacházení od ženy je k Martinovi velmi kruté. Jednou se mi dokonce svěřil, že spí doma na zemi.

„Na zemi? Copak vy nemáte ložnici?“ zeptala jsem se logicky.

„Máme. Tam spí žena a malá Martina. Prý chrápu,“ odpověděl a bylo vidět, že mu vyprávění o soukromí jejich manželství není příjemné.

Ano, Martin spal na zemi v obýváku jako pes, zatímco se jeho žena rozvalovala v manželské posteli. V létě jezdila k moři s dcerou a Martin chodil do práce.

„Kdo by se staral o zahradu? Mně moře stejně nevyhovuje,“ odpověděl mi jednou Martin vyhýbavě na přímou otázku. Nemohla jsem si nevšimnout, že je unavený a v práci skáče podle nadřízených a doma kolem ženy. Martin si nikdy nahlas nestěžoval, a přesto mi nebylo jedno, že je nešťastný.

Když nám v naší firmě časem začali vařit, na obědy začal chodit i Martin. Vždy snědl jen polovinu porce a druhou půlku si balil do sáčku. „Vy jste si pořídili pejska?“ zajímalo mě.

„Ne. Mně stačí jen půlka, tu druhou si schovám na večeři.“

Bylo to neskutečné. Z nadstandardního platu, který nosil domů, mu žena ani neuvařila. Starala se jen o vlastní pohodlí, nakupovala luxusní oblečení pro sebe, případně dceru, válela si šunky na zahrádce na lehátku a svého muže nutila jíst zbytky a spát na zemi. Martin chodil v jednom a tomtéž oblečení spoustu let a sám si nic nového nedovolil koupit, zatímco jeho manželka vplula každý týden do salonu a nechala si udělat kompletní kosmetické služby, nechávala si šít oblečení na míru a ke kadeřníkovi chodila snad každý týden. Sociální síť zdobily její fotky ve vlnách moře, v cukrárnách apod.

„Ty to nevidíš, že tě tvá žena využívá?“ ptala jsem se nejednou Martina. Jen zakroutil hlavou.

Když pak mé sousedce, byla to moc hodná žena, zemřel manžel, uzrál ve mně plán. Věděla jsem, že má podobné zájmy jako Martin a sama se bude trápit. Měla spokojené manželství, ráda o svého muže pečovala. Rozhodla jsem se ji nenápadně dát s Martinem dohromady. Jeho manželství stejně nefungovalo. Martin spával na zemi, a jak se nejednou svěřil, se ženou už intimně dávno nežil. Splnil svůj úkol tím, že s Evou měli dceru, a tím o něj manželka přestala mít zájem.

Po čase se mi podařilo zprostředkovat jejich setkání. Bylo léto, Martinova žena byla s dcerou na dovolené v Chorvatsku a Martin stejně jako jindy okopával záhonky. Pozvala jsem tehdy sousedku na zahrádku, že si užijeme společného grilování. A pozvala jsem i Martina.

Ti dva si moc rozuměli. Nebylo pochyb o tom, že by si má sousedka Lenka Martina vážila a nechovala se k němu tak, jako Eva. Po společném grilování jsem uspořádala ještě jeden výlet na hory. Pak už jsem do jejich vztahu nemusela zasahovat. Myslím, že vedle Lenky Martin pochopil, jakou má on sám cenu. Lenka mu občas uvařila oběd do práce, napekla buchty či bábovku a uzavřeli přátelství. Od přátelství byl jen krůček k lásce. Přesto trvalo ještě dost dlouho, než se mohl Martin definitivně odstěhovat od Evy. Ta si totiž uvědomila, že bez svého muže bude mít sice volnou ložnici i obývací pokoj, bude se ale muset začít živit sama. Představa práce ji notně znervózňovala.

Lásce se ale nedá poroučet. Manželé se rozvedli a Martin má nový, plnohodnotný vztah s Lenkou.

„Konečně vím, jaké to je mít společnou ložnici,“ pochvaloval si Martin v začátku.

A já si nyní s úsměvem prohlížím fotografie na sociálních sítích, kde si Martin s Lenkou a často i dcerou Martinou užívají ve vlnách moře. Jsem ráda, že jsem dopomohla společné lásce dvou lidí a rozdělila vztah, kde jeden využíval druhého.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete