Jak jsme s mužem malovali

Celý život nám maloval kluk ze sousedství, Jirka. Byl vyučený malířem a práce mu šla od ruky, navíc nebyl drahý, zvláště k sousedům. Moc nenašpinil, byl to zkrátka a dobře hodný, šikovný a skromný kluk. Paradoxem života se právě on zabil někde v horách při pádu ze žebříku.

Celý život lezl po žebřících ke stropům, a jeden žebřík, i když ve velehorách, mu nakonec vzal život. Byl tehdy s kamarády v zahraničí scházet ferata a věnovat se adrenalinovým sportům. Chudák jeho máma. Zabil se jí její jediný, povedený a ještě mladý syn. Navíc byla už několik let vdovou. Když pochovala svého muže, upnula se na syna, který jí dělal jen radost. Osud jí vzal i jeho, jedinou radost a potěšení v životě. Navíc musela uhradit převoz zemřelého domů. Přestože se ve velkém složili na převoz a pohřeb jeho kamarádi, nebyla to celá částka. Sousedka zůstala sama a my bez malíře.

Stěny našeho bytu ale volaly po renovaci. Přímo řvaly! Křičely: „Vymaluj mě, nebo někoho pozvi, jen aby to už bylo!“ A tak jsme se s mužem rozhodli, že buď vyhledáme odborníka, nebo se do malování pustíme sami.

 „Asi to tak těžké nebude. Dnes si maluje většinou každý sám,“ řekl muž. Jako šetrný člověk měl spoustu důvodů k tomu, aby se o vymalování pokoje alespoň pokusil.

„Troufáš si?“ zeptala jsem se ho na rovinu.

 „Když si koupíme tu správnou štětku,“ dumal muž.

 Já byla ale přesvědčená, že jen štětkou to nebude.

 Nakonec jsme koupili nejen štětku, ale také pořádný kbelík a váleček s příslušenstvím na malování. Malé štětečky na dotahování a případné detaily v rozích a nepřístupných místech jsme si vypůjčili od dětí.

 „Musíme mít ale štafle,“ dumal muž a už se viděl, jak zdolává plochu našeho bytu na prodloužených dřevěných nohách pořádných štaflí tak, jak to vídával u Jirky, dokud ještě žil.

„Na co štafle? K čemu by nám pak byly? Stačí toto.“ Vytáhla jsem ze skříně skládací hliníkové schůdky, které jsem používala na vrchní patra skříní. Muž sice nesouhlasil, nakonec ale rezignoval. Štafle přece jenom stojí nemalé peníze.

„Jak na tomhle ale budu chodit, to nevím,“ dumal ještě chvilku.

„Nebudeš. Prostě natřeš, slezeš a schůdky si posuneš.“

Koupili jsme barvu, radši víc. Bílou na strop a do ní pak oranžovou a červenou, protože jsem chtěla, aby výsledným efektem byly jemně meruňkové zdi. Tou dobou se hodně malovalo na barevno, čistě bílá moc nefrčela. Někde ještě vládl váleček, jinde se od něj už opouštělo. Na váleček jsme si netroufli, i když jsme byli přesvědčeni, že Jirkova maminka má doma ještě spoustu válečků po synovi.

Muž se převlékl do pracovního, vyklidili jsme pokoj a rozložili schůdky. Malovat se musí od stropu.  Dalším bodem malování byl výstup na schůdky.

„No jo, jak si ale zavěsím kbelík na ty protivné schůdky?“ remcal manžel, kterému se vždy líbilo, jak Jirka věší kbelík na hák u štaflí.

Jako hák jsem posloužila já. Poslušně jsem vzpírala kbelík nad hlavou, aby měl mužíček pohodlí. Mužíček smočil malířskou štětku v kbelíku a mocně se rozmáchl. V tu chvíli byla barva všude, jen ne na stropě. Okna byla kropenatá, já byla kropenatá, o schůdcích a mém drahém choti ani nemluvě.

„To musíš jinak. Zkus to válečkem,“ radila jsem a stírala si vrstvu barvy ze skel svých brýlí, z brady a marně jsem se snažila ji setřít také z vlasů. Jenže váleček byl pod manželovu úroveň.

Po prvních nešikovných máchnutích získal grif do ruky. Nakonec mu to i šlo. Jenže přišel další problém.

„Jak se mám posunout? Přece nebudu po pár máchnutích slézat dolů, posouvat schůdky a zase na ně lézt?“

I to jsem nakonec vyřešila. Po krátkém rozvažování jsem skočila k sousedce, která bydlela o patro níž. Kupovaly jsme schůdky společně. I ona si jedny koupila, protože měla, stejně jako my, vysoké skříně. Vždy jsme měli se sousedy dobré sousedské vztahy, a tak nám schůdky ochotně půjčila.

Manžel pak párkrát máchl štětkou, já přiběhla, přistrčila mu druhé schůdky o kus dál a on si jen přestoupil. Byla jsem z toho notně unavená, zatímco manžel si liboval. Vzpírala jsem kbelík nad hlavou, skákala po místnosti se schůdky a ještě k tomu jsem manželovi nosila pod nos pivo, protože nepovažoval za vhodné k němu slézt.

„Když už tu jsem, tak ať to udělám,“ tvrdil, ale já měla podezření, že mu to náramně vyhovuje.

Konečně byl strop hotový. Byt sice vypadal, jako by v něm útočilo peintbolové družstvo, stejně tak my dva, ale náš časem omšelý strop zářil do dáli jasně bílou barvou. A hlavně, už jsem nemusela nosit schůdky. Na stěny si manžel stejně musí slézt.

Zbývalo ještě namíchat barvu. Musí být tmavší, než jakou chceme, to jsme si pamatovali. Uschne a ve výsledku bude světlejší. Zapomněli jsme ji jen před použitím vyzkoušet na nějakém místě, které pak nebude vidět, bude třeba schováno za skříněmi. 

Barva se mi zdála krásná. Když uschne a zesvětlá, bude úžasná.

Manžel namaloval první stěnu, a já mu nachystala oběd. Pořádně si pochutnal. Mezitím stěna proschla, zesvětlala, ale ne tak, jak jsem si představovala. Byla stále hodně tmavá. „S takovou nám tu nalezou pavouci a budeme muset svítit i ve dne,“ postěžovala jsem si.

Co ale dělat? Namíchat novou barvu a zkusit přetřít stěnu, s kterou se můj choť tak nadřel? Něco málo bílé barvy, oranžové i červené nám zbylo. Ne však tolik, aby pokryla znovu všechny stěny.

„Ses zbláznila? Tolik jsem se nadřel,“ odmítal muž další práci.

„Jen mě mrzí, že jsem se neprošel na štaflích.“ Muž vždy obdivoval sousedovic Jirku, jak si bravurně vykračuje s kyblíkem připevněným na háku. Já ale pochybovala, že by chůzi zvládl, a byla jsem ráda za staré dobré hliníkové schůdky.

 Nakonec jsme se rozhodli být pokrokoví. Tehdy ještě nebyla móda mít namalované stěny každou jinou barvou. Nám ale nic jiného nezbývalo, pokud jsme nechtěli mít z pokoje temnou díru. Jedna stěna zůstala sytě oranžová do červena, i tak byla krásná, a ostatní jsme natřeli na bílo. Výsledek byl úchvatný. Místnost byla světlá, útulná a čistá. Nakonec nám ji všichni pochválili.

Ještě bych zapomněla podotknout, že jakmile muž své dílo dokončoval, přece jen si vyzkoušel vysněnou chůzi. Nikoli však na štaflích. On ji totiž inovoval. Rozhodl se, že se přemístí přes pokoj po schůdcích. Když to jde na štaflích, proč by to nešlo na schůdcích, myslel si přitom. Já si odběhla pro hadr a nic o jeho plánu nevěděla. Probralo mě až strašné rachocení, bouchnutí a řinčení. Doběhla jsem zpět a svého muže uviděla, jak se válí ve zbytcích barvy. Spadl i se schůdky naší sousedky, pořádně si namlátil, a ještě k tomu vybabral zbylou barvu. Potlučeného muže jsem ošetřila, ale schůdky, které se tím pádem malinko ohnuly, jsem si sousedce vrátit netroufla. A tak jsem jí dala ty naše. Muž, když se malinko vzpamatoval a nabral zase sílu, ohnuté schůdky narovnal a na ukládání věcí do skříní nám sloužily dál.

 Takže…ono to jen o štětce opravdu nebude…