Jak jsme se se synem proběhli v Tatrách

Syn běžel, a běžela i jeho postarší matka. Chlapec se za mě hluboce styděl, domníval se, že to, jakým stylem já běžím, bůhvíproč diskredituje jeho. Poté mě začal parodovat. Nejdřív vždycky na místě, kde jsem ho neviděla já. Pak i na místech, kde jsem ho viděla, ale neviděl ho nikdo cizí. Nějak se mu v tom zalíbilo. A popobíhal tím mým stylem stále častěji.

Já byla ze začátku dotčena. Hodně dotčena. Protože snad opravdu nevypadám tak neelegantně, jak to předvádí. Bylo to drzé a opovážlivé. Ale hlavně to bylo srandovní. A to mě zmohlo.

Po jisté době mohli konsternovaní návštěvníci Vysokých Tater vidět dva idiotsky se chechtající cvoky, běžící neuvěřitelnou běžeckou metodou. Mou metodou. To totiž mírně pokrčíte kolena. Provedete záklon, čímž předsunete pánev a bříško. A začnete cupitat.

A to ještě kluk neví, že jsem se rozhodla mnohem dříve, že uběhnu maratón. Nebo aspoň půlmaratón. Tak až někdy budete číst v novinách, že nejstarším účastníkem nějakého běhu byla jistá BM s KH, budu to zcela pravděpodobně já. A můžete si být jisti, že do cíle první nedoběhnu, ale že rozveselím spoustu lidí.

A na závěr, hluboce se skláním před značkaři, je to obětavá a náročná práce. Ale mezi námi, všichni značkaři jsou trochu divní. Český značkař se pro naší rodinu jmenuje Franta Noha, a je to chlap notně popletený, který vede značky značně neschůdným terénem, přičemž občas je hustí po cca dvou metrech, aby se posléze odmlčel na delší dobu - cca tři až pět kilometrů. Ale odhad vzdáleností má náš Franta Noha vcelku dobrý. To slovenský Ferko Nožka, to je jinačí kalibr. Jestliže napíše, že půjdete 45 minut volným tempem, vězte, že i kdybyste běželi celou dobu MÝM NOVÝM SUPER BĚŽECKÝM STYLEM, stíháte to s bídou do hodinky.

Ale dokázali jsme to, a kluk svá auta a lidi naložil a spolu jsme je odvezli do Prahy.

Chce si to nechávat stařeckého fóra. My, obstarožní dámy už totiž víme, proč tak činíme.