Jak můj děda kupoval koně

O tom, jak byla doba, kdy nebyly telefony zdaleka tak běžné jako dnes, těžká svědčí i můj příběh.

Můj děda měl větší pozemky. Ty ale nebyly moc vhodné na pěstování zeleniny, navíc by práci na políčku s babičkou děda špatně zvládal. A proto se po delší úvaze rozhodl, že koupí koně.

„Koně? Ty ses zbláznil, dědo,“ zhodnotila dědovo rozhodnutí babička.

Když si ale můj děda něco usmyslel, nedokázal se toho vzdát. Už jako malý snil o koni. Tehdy ho nedostal. Nyní měl ale dostatek času, prostoru a ještě poměrně dost sil. Navíc měl dvě vnučky, mě a mou sestru.

„Víš, babičko, jak by byly holky rády? Vozily by se na koni a nemusely by ani na kolotoč.“

Babička, když slyšela o svých milovaných vnučkách, polevila.

„Ale kolem koně je spousta práce, dědo,“ zkusila ještě malinko smlouvat.

„Ne víc, než na poli. A té radosti,“ rozplýval se děda a babička věděla, že už nemá cenu s dědou smlouvat. Nezměnila by jeho názor ani ve chvíli, kdyby mu spočítala, kolik toho takový kůň sežere. A ona to ani sama nevěděla. Babička s dědou byli dobře situovaní, mohli si dovolit jak koně, tak i jiné zvíře.

Následující dny děda sháněl koně. Ptal se všude kolem, jen aby si splnil svůj sen. Konečně dostal kontakt na chovatele, u kterého by mohl uspět. Písemný kontakt. Z dědy se na nějaký čas stala sekretářka. Psal dopisy a zajímal se o to, jakého koně si může u prodejce koupit.

„Kůň váží 480 kilo,“ dostal jednou odpověď.

„Hm, jako by mě zajímalo, kolik váží. Mě nejvíc zajímá jakou má barvu, věk a podobně. A jak bude náročný na chov,“ hudroval děda.

Sebrat se a jet pro koně nebylo totiž tak jednoduché. Prodejce bydlel daleko a děda musel nejdřív sehnat někoho s vozíkem pro převoz tohoto zvířete. Vše nakonec sehnal a jel pro koníčka. Celá rodina se těšila, jen babička byla v rozpacích. Stání pro koně nebylo ještě dodělané a prodejce spěchal. Ohrada byla ale hotová a provizorní stání také.

Když děda přijel na místo, kde ho čekal prodejce, nasedli a jeli na místo, kde měl být kůň. Dopadlo to tak, že ho muž zavezl na místo, odvedl do obrovského domu, kde měl obří mrazák. Kůň byl totiž mrtvý. Tehdy bylo běžné kupovat koňské maso na salámy, klobásy a další pochoutky. Dědu oblil pot. Uvědomil si, že se nedomluvil na tom nejdůležitějším. A to, jestli kůň žije.

O mrtvého koně děda neměl zájem. Muž sice lamentoval, že mu vznikla vydání, největší vydání měl ale náš děda. Naštěstí krmivo pro koně měl jen zamluvené a ještě ho neplatil. Domů se vrátil s prázdným vozíkem, krmení zrušil, stání pro koně nedodělal. Tak byl smutný z toho, co viděl.

Protože jsme měli brzy k dědovi a babičce jet a děda si dokázal představit naše zklamání, děda následně koupil pro mě a sestru alespoň koně houpacího. Přesto jsme se sestrou byly hodně zklamané.

Ohrada, která měla sloužit původně koníkovi, následně posloužila ovečkám. Babička totiž přišla s nápadem využít ji pro zvířátka, která jsou snadněji k sehnání, méně náročná a stejně krásná, jako kůň. Děda si na živé sekačky zvykl a dalšího koně už nesháněl.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete