Jak na duševní pohodu dětí?

Vývoj v prvních šesti letech je pro další život velmi podstatný, a tento čas už se dá jen stěží vrátit zpět. V raném věku můžeme velmi ovlivnit, to, jak bude naše dítě v budoucnu vnímat samo sebe i své okolí, a utvářejí se také návyky do dalšího života. Stěžejní pro vývoj je blízká osoba, nejčastěji rodiče, kteří dětem dávají pocit bezpečí a lásky. Jaké jsou další oblasti, ve kterých můžeme dětem poskytnout zdravé základy do dalších let, a zároveň podpořit jejich psychickou pohodu?

Děti se nám první roky jejich života doslova mění před očima. Každým dnem poznávají svět, ve kterém vyrůstají, komunikují s námi (dokonce už když jsou v bříšku!) a staví základy pro svůj budoucí život. Well-being je pojem skloňovaný zejména v souvislosti s dospělými, ale v posledních letech už se dostává do povědomí i ve výchově malých dětí. A v čem vlastně spočívá?

Jedním z klíčových faktorů, který pomáhá dětem cítit se v bezpečí, je vědomí, že jsou bezpodmínečně milovány. Úlohou rodičů, babiček a dědečků, a dalších blízkých osob, je být dostupní, když je děti v jejich blízkosti potřebují. To znamená zastavit se, odložit mobil nebo jinou práci a dát dítěti svou plnou pozornost, ať už společnou hrou, prohlížením knihy, vyslechnutím, nebo jen obejmutím či společném pozorování světa. Každé dítě potřebuje cítit, že vám na něm záleží, a tato zdravá vazba mu pak umožní tvořit další láskyplné a bezpečné vztahy. Láska se nevylučuje s tím, když se na děti zlobíme. Jen bychom neměli kritizovat dítě jako takové, ale jeho chování například: „Mám tě ráda, ale není v pořádku, když kreslíš obrázky na stěny. Zlobím se, když to děláš.“ Zároveň bychom měli dětem pomoct s řešením problémů, a současně být pozitivní a povzbuzující – a to i v situaci, kdy se bojíme, že dítě něco nezvládne. Dejme mu svoji důvěru, pomozme, když si dítě o pomoc řekne, ale nedělejme věci za něj, to není projev lásky ale netrpělivosti.

Dětem můžeme pomoci porozumět jejich pocitům, tím, že o nich budeme mluvit. Ptejte se, z čeho má radost, co ho překvapilo, proč je smutné. Například když dítě pláče, můžeme si k němu sednout a zeptat se: “Vypadáš smutně, copak se děje, a jak ti můžu pomoct?”. Pozitivní myšlení a porozumění emocím, pak dává základy pro duševní pohodu, i pro překonání složitějších období. A jaké oblasti jsou stěžejní pro rozvíjení emočních dovedností?

Důvěra: Děti potřebují mít ze sebe dobrý pocit a věřit, že mohou uspět. Sebevědomé děti jsou ochotnější zkoušet nové úkoly, a pokud neuspějí napoprvé, zkusí to znovu jinak.

Nezávislost: Děti se učí být samostatné, a rozvíjet sebedůvěru tím, že mohou dělat jednoduché úkoly, jako je oblékání a úklid hraček, či mají možnost se samy rozhodnout.

Spolupráce: Děti se v předškolním věku učí vyjít s ostatními, sdílet, pomáhat si. Proto předškoláci potřebují vyzkoušet společné činnosti, kde mohou tyto dovednosti trénovat.

Sebeovládání: Děti poznávají různé způsoby, jak vyjádřit emoce, například hněv. Musí ale pochopit, že některé chování, jako je někoho uhodit nebo pokousat, není přijatelné, a že emoci lze vyjádřit bezpečně pro ně i okolí.

Empatie: Na konci předškolního věku děti dokážou rozlišit, co druhý cítí. V trénování této oblasti hraje roli rodina, které by měla jít dětem příkladem, a ukázat, že je naprosto přirozené si navzájem naslouchat a pomáhat. Zkuste se také o dítě zajímat. Co se mu ve školce líbilo? S kým si hrálo? Jaké pohádky jsou jeho oblíbené a proč?

Buďme vzorem

Naše životy jsou často velmi rušné, a platí to i pro životy našich dětí. Děti ale potřebují čas na odpočinek, prožít chvíle klidu, a mít prostor, kde mohou odpočívat nebo snít.  Děti často prožívají problémy, vzorce chování, či jiné každodenní činnosti, pomocí hry. Příkladem může být hra, kde se odehrává hádka mezi kamarády, případně obavy ze strašidel, které viděly v pohádce, či hra na maminku když uklízí. Díky tomu si situaci mohou prožít a ujasnit. Dětem bychom tak měli dopřát prostor na tzv. volnou hru, a to alespoň na pár hodin denně, a dát jim možnost dělat věci po svém, aniž bychom jim jejich čas řídili – ať už v pokojíčku, lese nebo parku. Nebojte se jim dát volnost v objevování světa, ale zároveň jim nastavte limity. Děti, jejichž rodiče jim dávají pevné, ale milující hranice (dokáží s láskou říci “ne”), obecně rozvíjejí lepší sociální dovednosti a ve škole se jim daří lépe než dětem, jejichž rodiče stanovili příliš málo nebo příliš mnoho limitů.