Jak PAT a MAT malovali

Toužila jsem  po vymalování ložnice, co vymalování, stačila by vybílit, žádné barvy jsem nechtěla. Bílá by stačila a byla bych šťastná.

Manžel se rozhodl, že moje přání splní a švagr se nabídl, že přijede na pomoc. Já jsem toho času byla zrovna po operaci, takže moje pomoc byla spíš morální a pánové mi dovolili maximálně uvařit kafe a oběd.

Nadnesla jsem švagrovi svojí představu - vybílit, pouze vybílit, ale on nesouhlasil. "Hele, Martino, to by bylo pěkný, takhle ty dvě stěny proti sobě hodit jemně do okrova, mám barvu s sebou, zbyla mi z minule," vemlouval se znalecky Petr. Což o to, okrová, hlavně jemná, jak říkal, by nebyla špatná. To by bylo tak trochu jako styl jižní Francie, to by se mi líbilo. Hlavně žádná citronová, růžová nebo bledě modrá, jako pro miminka.

Manželovi to bylo celkem šumák a tak jsem souhlasila. Chlapci si rozdělili barvu a začali každý jednu stěnu. Přesně v půlce každé stěny jim došla barva. Já jsem to v podstatě tak trochu tušila, ale neodvážila jsem se takovým odborníkům radit, že. "No nic, to nevadí," hlaholil švagřík. "Pojď, jedeme koupit barvu," tahal manžela do auta. "A trefíte ten odstín?" ptala jsem se poněkud slabomyslně. "S přehledem," opovržlivě odfrkli pánové a zmizeli na nákup. 

Vrátili se celkem brzo a spokojení, barvu si namíchají sami. A tak míchali. Neměla jsem odvahu vylézt z kuchyně, jenom jsem slyšela, jak se radí, že odstín barvy musí být tmavší, aby překryl to, co už namalovali.

"Bude to paráda, až to uschne," chválil se švagr. Budeš překvapená. 

To jsem opravdu byla, kdyby se v ložnici procházel tygr usurijský, nepřekvapilo by mě to víc, než to, co jsem viděla. Ložnice byla růžová. Ne jemně růžová, ale sytě růžová, jak pro Barbie. Je pravda, že moje přání, aby nebyla miminkovsky růžová, se splnilo, v tomto pokojíku by každé miminko zcepenělo. Vypadalo to tam jako ve vykřičeném budoáru. Pověsit do okna červenou lampičku, mohli jsme angažovat veselé dívky a byla by nová živnost. Ale já jsem tam chtěla spát a nemít divoké sny.

Vyšlo najevo, že požadovanou barvu neměli a pánům se nechtělo shánět dál, tak si řekli, že to nějak namíchají. No namíchli hlavně mě. Ale nedalo se už nic dělat, několik hodin jsem ještě žila v naději, že barvička uschne, ale pořád to byl sytý jahodový koktejl.

Buď barva časem přece jen trochu vybledla, nebo jsem si zvykla a už ji tak nevnímám, ale pravdou je, že se mi občas zdají sny, že bydlím v malém domečku a volá na mě nějaký Ken.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz