Jak se stal můj táta nechtěnou hvězdou Facebooku

Můj otec je počítačem nedotčený. Vzhledem k jeho věku počítač po většinu jeho života neexistoval, a nyní se brání technickému pokroku odůvodněním, že na „to nevidí“. A nijak mu to nevadí.

Přesto se ho snažím při jeho návštěvách do tajů technického pokroku zasvětit. Minule jsem mu například ukazovala na Facebooku fotografie synovce.

„Vidíš, kde všude byl. Tak se to dozvíme i bez toho, abychom mu zavolali. Podívej, on byl na Lysé.“

Ukazovala jsem otci fotky z putování. Taťka se podíval, a pak poznamenal:

„Nechápu, co tě na tom počítači baví. Ničí to oči. A už vůbec nerozumím, jak někdo může mít ten „fejsbúk“, nebo jak se to jmenuje.“

Chvilku jsem se ještě snažila přesvědčit otce, že právě díky tomu Facebooku vím s předstihem, co se v našem městě chystá, a můžu se na to připravit. A pak jsme změnili téma.

Nedlouho po našem rozhovoru, to bylo ještě venku teplo, končilo léto, se můj otec stal nechtěnou hvězdou zavrhované sociální sítě.

Bylo pravé poledne a já měla volný den, protože jsem měla nemocenskou. Zavrtaná v posteli jsem sledovala televizi, když se mým bytem rozezněl domovní zvonek. Nebyl to zvonek od dveří, ale od vchodu, a tak jsem zvedla sluchátko domácího telefonu.

„Prosím.“

„Rychle otevři!“ slyšela jsem naléhavý hlas mého otce.

„Něco se stalo,“ blesklo mi hlavou. Taťkův hlas byl rozrušený. Už jsem si domýšlela hororové situace, když se rozevřely dveře výtahu. Z výtahu vystoupil můj otec…jen ve vojenských trenýrkách a žabkách!

Chvilku se snažil, jak je jeho zvykem, celou situaci obrátit v žert.

„Přepadli mě a ukradli mi oblečení,“ spustil. Protože však svého otce znám, došlo mi hned, že si zabouchl dveře od bytu.

„Já jsem se šel jen podívat do schránky, jestli nemám poštu, a udělal se průvan a přibouchl mi dveře,“ vysvětlil. Teprve teď jsem se mohla z plných plic zasmát. „Musel jsem kličkovat mezi domy, aby mě lidi neviděli,“ doplnil otec. Uvědomila jsem si, že nejbližší cesta od taťky ke mně vede podél rušné ulice. A tak otec kličkoval zhruba dva kilometry mezi domy, kdykoli zahlédl nějaké chodce.

Ač se to taťkovi nelíbilo, zpět musel taky po svých. Průkazku na autobus odmítl s tím, že jako důchodce nad sedmdesát let má přece autobus zadarmo – ovšem jen s čipovkou, která byla v zavřeném bytě. A tak jsem mu půjčila bermudy v pase na gumu a tričko a taťka si zopakoval cestu zpět již oblečený.

A přesto… Asi za dva dny jsem zavítala opět na známou sociální síť a na stránky našeho města. Zaujal mě titulek s nápisem:

„Senior-sportovec tužil tělo během v lehkém oblečení.“

Článek byl dokonce doplněn pikantními fotografiemi mého polonahého otce, jak se jen v žabkách a trenkách snaží „nenápadně“ přiblížit mému bydlišti. A pak, že byl nenápadný… Facebooku a pozorným a pohotovým občanům stejně neunikl.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10