Jak si kámoška užila dovolenou

Je začátek září, měla by být odpočatá po dovolené, tak z čeho je grogy? Helča bydlí dva bloky od nás, je tu za deset minut, už ve dveřích ruší kafe a staví na stůl sangrii. Rozlévám do skleniček tu slaďoučkou dobrotu. 

„Hele, nepřijeli jste teď někdy z dovolený? Nemáš být odpočatá a plná energie?“ ptám se. „Blázníš?“ chytá se Helča za hlavu. „Byla jsem na dovolený s rodinou. Se svojí rodinou!“  A začíná vypravovat:

Tentokrát jsme se rozhodli zkusit něco last minute. Objevili jsme letecký zájezd na Mallorcu, kde byly fakt velký slevy. Já jsem sice trvala na all inclusive, přes rok si vaření užiju až až, ale Milan vzal nakonec jen polopenzi, abychom mohli i jezdit na delší výlety po ostrově a nebyli vázaní časem.

Před cestou jsme nejdřív jeli na nákup do hypermarketu. Těsně před pokladnou Majda povídá, že se jí chce čůrat. Tak jsem ji popadla a říkám Milanovi, že jediný, co po něm chci, je to, aby dal ty mražený věci zvlášť do tašky. Koukal na mě tak nechápavě, že pokladní povídá: „Nebojte se, mladá paní, já se o pána postarám.“ No to mě uklidnila, ale co mi zbývalo, popadla jsem Majdu a utíkala s ní na WC. Milan kupodivu zvládnul uložení nákupu do tašek a mohli jsme pokračovat. Ještě jsme se stavili na pumpě pro benzín, a pak ještě jsme popojeli k obchůdku, Majdě jsme koupili zmrzlinu a my jsme si dali kafe z automatu. Majda dolízala zmrzku, tak jsme mohli jet, ale před nás si někdo stoupnul tak šikovně, že Milan musel vycouvat. Zařadil zpátečku a povídá: „Heluš, neviděla jsi moje kafe?“ Než jsem stihla cokoliv říct, ozvalo se ŠPLOUCH a béžová tekutina se nám přelila přes přední sklo.

„Dal sis kávu s mlékem, viď. Tak už ho hledat nemusíš.“ Prostě si postavil kafe na střechu auta a zapomněl na něj. Nechápu, jak je možný, že vysokoškolsky vzdělaný člověk, plynule mluvící třemi světovými jazyky, schopný vést složitá obchodní jednání na docela vysoké úrovni, je v běžném životě tak nepoužitelnej.

Pak už nás ale čekaly samé příjemné starosti. Balili jsme. Víš, že nenechám nic náhodě, naše rodina je rodinou alergiků, bohužel každý má alergii na něco jiného, tudíž i jiné léky. K tomu jsem přibrala i léky běžné - na horečku, na střevní potíže, oční kapky, něco obvazového materiálu, zkrátka jeden menší kufřík byl jenom s léčivy.

„Proboha, Helčo, vždyť nás zavřou, že pašujeme drogy,“ děsil se Milan. „Ale nezavřou, na letišti si čuchnem k nějaký kytce, všichni se rozkejcháme a oni nás radši pustí.“

Taky jo, žádnej problém nebyl, dorazili jsme v pohodě na Mallorcu. Apartmány byly krásný, čistý, s plně vybavenou kuchyní. Bohužel. Zatímco já, Milan i Majda jsme se přes poledne spokojili s nějakým koláčem, pizou, zmrzlinou a podobně, náš malej Olík řval, že chce kuře na paprice a knedlíky. Vydržela jsem teror našeho tyránka tři dny, a pak jsem se doplazila do nějakého marketu a sehnala kuře a ostatní ingredience. Jenom knedlíky jsem odmítla dělat, dala jsem mladýmu vybrat těstoviny, rýži nebo na zadek. Vybral si těstoviny a já jsem ve čtyřicetistupňovém vedru vařila kuře na paprice. Olík se cpal, jako by čtrnáct dní nejedl. 

Další pobyt byl celkem v pohodě, užívali jsme si moře i sluníčka. Jednoho večera Milana napadlo, že by se šel ještě s Majdou projít. Pro pětiletou holčičku to přece bude zážitek, jít ven navečer, když doma musí jít spát hned po večerníčku.

Tak zatímco já jsem uspávala Olíka, Milan s Majdou šli na promenádu. Dokonce se na chvilku posadili do jedné taverny, Milan objednal Majdě limonádu a sám si dal vínko.

Poseděli, popili a pak se za pološera ještě chvilku procházeli. 

„Tak, Majdalenko, teď už se stmívá, tak pomalu půjdeme za maminkou a Olíkem, víš,“ poučil Milan dceru a dal se do kroku.

„Ale ano, Majdi, vždyť tam jdeme,“ nenechal se rozhodit Milan. „Ba ne, tatínku, náš pokojíček je támhle,“ pravila dcerka a ukázala na opačnou stranu. Milan, trochu ovíněn, si prostě spletl směr, ještě že máme tak chytrou dceru a našla cestu, kdoví, jak dlouho by bloudili.

Zbytek dovolené už proběhl v klidu, ale že bych byla nějak moc odpočatá, to se říct nedá.   S naší rodinou člověk musí být pořád ve střehu.

Helča skončila povídání a lokla si sangrie. „No jo,“ říkám, „tak příště musíš jet na dovolenou sama.“

„Ale to nejde, mně by se po nich strašně stejskalo,“ přiznává Helča a já ji úplně chápu.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz