Jak vzbudit v ženě lásku

Sestra Kamila, vysoká, štíhlá, krásná, se nese nemocniční chodbou jako královna. Zamíří do prvního pokoje a zahlaholí: „Co nám to tu předvádíte, pane Máco? Koukejte mít to pyžamo zas na sobě!“ Růžolící pan Máca se přihlouple usmívá a šátrá bezmocnýma nohama po pruhovaných kalhotách. Kamila se shýbne, popadne kalhoty a energicky je panu Mácovi natáhne. „A koukejte dojíst tu kaši!“ Rozhlédne se pátravě po ostatních mužských, shledá všechno v pořádku, jde dál.

Proti ní běží kolegyně, mladičká sestra Olga. „Paní Bílová se nám zase ztratila,“ sděluje vylekaně. „Prošla jsem celé oddělení, i vedle u děvčat jsem byla, nikde není!“

„Tak se podívej ještě nahoru do chodbičky u laboratoří, a já mažu dolů.“ Dlouhé Kamiliny nohy rázují po celém prvním patře, paní Bílová nikde. Kamila sjíždí výtahem do přízemí, nakoukne do kuchyně – nic. Zbývá kotelna. Topič si někam odskočil – a vida – tady se krčí paní Bílová u potrubí a ustrašeně mrká na rozzlobenou sestru. „To nám takhle nemůžete utíkat,“ hubuje Kamila a vede stařenku k výtahu. Paní Bílová to zamlouvá: „Sestřičko, dala byste mi čistou košilku?“ „No jo,“ musí to uznat Kamila. „Pěkně jste si ji zmazala. Ale dnes je to naposled!“ Vlastně si oddechla, že jim paní Bílová nevyběhla na ulici. Nahoře Olga krmí pana Mácu. Ten poslušně spolkne tři lžíce, čtvrtou vyprskne Olze do obličeje. Zatímco si sestra buničinou otírá tváře, pan Máca se dá do pláče: „Děvenko, vemte si mě! Vždyť já jsem tady takovej vopuštěnej!“ Olga se zalekne. „Nejste opuštěnej. Co tady ty banány, he? Kdo je přines´?“ Pan Máca mávne pohrdavě rukou: „To příbuzný… Jenže já bych si vás doopravdy vzal!“ „Tak jo, až se uzdravíte,“ vymlouvá se Olga. Pan Máca se raduje a tvrdí, že je čestný muž a drží slovo.

Olga odchází s nedojedenou kaší ke dveřím. Nakukuje do nich zvědavě paní Bílová. Chce čistou košilku. „Nic jí nedávej!“ křičí Kamila. „Teď jsem ji převlékala.“ „Tak až zítra, paní Bílová,“ hladí Olga stařenku po rameni a ta říká: „Bůh vám žehnej, sestřičko! Vy jste tady nejhodnější!“ Olga ji vede na čtyřku a chce ji uložit. „Já tu nebudu,“ brání se paní Bílová. „Paní Novotná se zas pokakala.“ Olga zavětří – a opravdu! Zas bude mýt a přebalovat. Chce se jí brečet. Ví, že dělá zbytečnou práci Paní Novotná je schopna se do deseti minut pokakat znova, jen aby na sebe obrátila pozornost. Sestřička ji v tom přece nenechá.

Olga přišla na internu kvůli doktoru Stelšovskému. Beznadějně se do něj zamilovala, když tu byla ještě před maturitou na praxi. Jenže černovlasý a snědý doktor s démonickým pohledem má oči jen pro Kamilu. Maličká Olga s kulatým pihovatým obličejíkem ho nezajímá. Nelze se divit. Olga sama Kamilu taky obdivuje, jak všechno zvládá, jak šikovně manipuluje s nechodícími pacienty a nikdy neztrácí nervy. Všechny komanduje, ale s Olgou má trpělivost. “Nesmíš zvedat paní Novotnou silou,“ poučuje ji. „Váží nejmíň dvakrát co ty. Jen si ji takhle překul na jednu stranu a pak na druhou. To by sis zmrzačila hřbet…“ Obrací se na pacientku: „A vy, paní Novotná, se nesmíte pořád pokakávat! Vždyť tu máte mísu! Nemáme tolik prádla – a ani času!“ Paní Novotná ani nemukne, z Kamily má každý respekt. Kamila přejde k lůžku u okna a starostlivě se nakloní nad pacientku. Zadívá se do obličeje staženého bolestí. „Cože si neřeknete o injekci, paní Smolíková,“ domlouvá jí. „Víte přece, že vám ji pan doktor povolil kdykoliv!“ „Když já vás nechci obtěžovat,“ vzdychá babka. „Máte tolik práce!“ Kamila jí píchne morfium a pak jdou s Olgou do skladu pro prádlo. „Mně je jich tolik líto,“ sklíčeně se svěřuje Olga. „Chce se mi nad nimi brečet.“ „Tak to se rychle odnauč,“ radí vážně Kamila. „Zlý to má paní  Smolíková. Metastázy všude, pekelně zkouší – a přitom je to ohromně statečná ženská. Tu obdivuju… ale většinu pacientů musíš brát jako velká mimina. Starej se o ně, ale neprožívej to! To já si splním svou povinnost, ale když padne, jdu a pustím to z hlavy… jen tak se to dá vydržet.“ „Asi to nikdy nedokážu být jako ty,“ povzdechne si Olga. „Pořád mám pocit, že jsem něco zanedbala…“ „Jestli nepřestaneš blbnout, hledej si jinou práci,“ doporučuje jí Kamila. „Pojď, uvaříme si na sesterně kafe. Vydechnem trochu.“

Potkávají doktora Stelšovského. „Pozvete mě na kávu, dámy?“ usmívá se neodolatelně. „Když nepozvem, pozvete se stejně sám,“ odsekne Kamila, která ho vyloženě nesnáší. Olga na ni vrhne káravý pohled. Stelšovský uchopí pihovatou dívku za levou ruku a s předstíraným zájmem si prohlíží zlatý prstýnek s bílý safírem. „Zásnubní?“ ptá se čtverácky. „Kdepak,“ zrůžoví Olga. „Ten je po babičce!“

„Že skáčeš panu doktorovi na takový omšelý triky,“ pohrdlivě se ušklíbne Kamila.

„Á, sestra žárlí,“ vysmívá se černý doktor a tváří se jako Mefisto.

Kamila na něj s údivem upře své temné oči vroubené hustými řasami. Je krásná jako obrázek, Stelšovskému zamrzne huba. Na Kamilu je prostě krátký.

Ze své židle na sesterně pak pozoruje to nádherné stvoření, jak hbitě kouzlí na pracovním stole lákavé zátiší s talířem štrúdlu od maminky a třemi šálky výborné kávy. Takovou umí vařit i Kamila. S touhle holkou bych se i oženil, myslí si a dělá na Kamilu zamilovaný kukuč. „Kdybyste nebyl dvakrát rozvedený,“ reaguje na to Kamila, “a taky už v patřičným věku, prominula bych vám, že děláte na každou mladou holku toužebný voči. My s Olinou vám na to ale neskočíme.“

„Mluvte za sebe, krásná gejšo,“ hájí se lékař. „Tady Olinka mě jistě nevidí v tak špatném světle.“ Olga zrudla, zavrtěla hlavou. „Kamilo, nebuď zlá na pana doktora,“ napomíná kamarádku. Kamila ji sjela přísným pohledem. “Vím přesně, co dělám,“ řekla stroze. „Ostatně – je po svačině, jdem zas do práce.“ Vykročila rázně ze dveří sesterny. Olga se zvedla, že půjde za ní, ale Stelšovský ji zadržel. „Moment, sestřičko,“ šeptl naléhavě, „mohl bych se u vás s Kamilou po službě na chvíli zastavit?“

„Kamila nebude chtít,“ namítla rozpačitě Olga. „Ale mohli bychom jít třeba do kina. Dávají pěkný film,“ navrhla honem. „To bychom taky někdy mohli,“ přemítavě odvětil Stelšovský. „Jenže já bych vám chtěl oběma něco předvést.“

„A co?“ chtěla vědět Olga. „Hypnózu. Sugesci. Jak vzbudit v ženě lásku.“ Olina se podle Stelšovského očekávání okamžitě nadchla. Ona sama byla do doktora zamilovaná po uši. Kamila má ale na každém prstu deset nápadníků. Doktor ji může hypnotizovat, jak chce, stejně se mu to nepovede. Proto souhlasila s výhradou, že Kamila se bude strašně zlobit.

„Mohla byste říct, že jste mě pozvala,“ naváděl ji Stelšovský. „Ne kvůli ní, ale kvůli sobě.“ „Tak já to zkusím,“ kývlo děvče.

Padla. Obě dívky se převlékly do civilu, na chodbě se rozloučily s paní Bílovou, která mermomocí chtěla, aby ji vzaly s sebou. Slíbily jí, že zítra jsou tady jako na koni. Olga jí navrhla, aby navštívila na jedničce pana Mácu, který dostal banány a nejeví o ně zájem. Kromě toho se chce oženit. Paní Bílová se za ním ihned vydala a děvčata konečně sešla do zahrady a jdou k ubytovně pro zaměstnance. Je hned za plotem. „Kamilo, nezlob se, já pozvala doktora Stelšovského k nám. Přijde večer.“

„Ty ses zbláznila!“ vykřikla Kamila zlostně. „To byl jeho nápad nebo tvůj?“

„Můj.“ „Kecáš… A víš co, zůstaň si s ním sama. Já jdu do kina.“ Olga mlčí.

Kamila se na ni zkoumavě zadívala. „To by se ti hodilo, viď? Tak to ne, milánku. Zrovna zůstanu doma.“

„Před čím mě chceš pořád chránit?“ vybuchla Olga. „Sama už jsi měla několik kluků, a já ještě žádnýho. Proč mi nic nepřeješ?“

„Ježíšmarjá,“ povídá Kamila. „Říkáš kluků. Kdyby to byl kluk, co se k tobě hodí, ještě ti ho přihraju. Ale takovej starej parola hnusnej…“

„Neurážej ho!.... Hele, já ho miluju! Nekaž mi to, prosím tě!“

„Olino, ty jsi tak hloupá, až bučíš. Já to vím dávno, že ho miluješ. Jenže on tebe ne. Jen si z tebe dělá blázna…“

„Dej mi aspoň šanci. Aspoň to zkusit!“

„Hele, já vím, že se pozval sám. Aspoň se přiznej: říkal, že chce navštívit jen tebe, že mám jít pryč, nebo chce, abychom byly na pokoji obě dvě?“

„Obě dvě,“ připustila Olga.

„Tak já ti radím, aby sis mě tam nechala. Když budeš chtít, odejdu později. Ale když bys tam na něj už čekala sama, shodíš se. Ženská musí dělat trochu fóry…“

„To máš pravdu,“ uznala Olga. „Jsi opravdu kamarádka. Moc ti děkuji.“

Holky vyparádily pokoj, jak se dalo. Nejlepší ubrus na stůl, prostírání. Kytku do vázy, svícen se dvěma novými svíčkami. Smažené hranolky, biftečky, salát, zákusky.

Doktor Stelšovský se přihnal v slušivém tmavém obleku a kravatě, v každé ruce láhev šampaňského. „Teda, děvčata, to je úplná hostina!“ Usadili se do křesel a na pohovku, pustili potichoučku Maláska, Stelšovský vyčerpal veškerý arsenál svých vtipů. Kamila předstírala, že se báječně baví. Vůbec se neměla k odchodu, i když na ni Olina vrhala potajmu prosebné pohledy. Když Olga usoudila, že je všechno marné, navrhla: „Pane doktore, nemohl byste nám předvést tu hypnózu a sugesci?“

„Velmi rád,“ zaradoval se Stelšovský. „Jen uděláme malou úpravu interiéru.“ Odtáhl stůl, obě křesla postavil vedle sebe proti pohovce, na kterou pak usedl, a vybídl obě dívky, aby se posadily proti němu.

„Udělejte si co největší pohodlí, tak,“ dirigoval je. Potom spustil pomalým, monotónním hlasem: „Zavřete oči a poslouchejte můj hlas. Můj hlas vás bude provázet, a jak budete poslouchat můj hlas, budete postupně vstupovat do příjemného uvolnění. Nechte své myšlenky volně plynout. Při každém dalším výdechu budou vaše svaly pociťovat příjemné uvolnění. S každým výdechem bude odcházet napětí z vašeho těla. Začínáte vstupovat do příjemného, uvolněného stavu. S každým výdechem o krok hlouběji. Všechno plyne… příjemně… uvolnění a pocit příjemného klidu bude hlubší a hlubší. S každým výdechem budete vstupovat stále hlouběji a hlouběji do příjemného uvolnění…“ A tak pořád dokola, načež doktor Stelšovský ještě zdůraznil, jak jim těžknou ruce, jak tělo je uvolněné, těžší a těžší, oči ospalé, a jak je to tuze příjemný pocit usínání… a jak usínají hlouběji a hlouběji, všechno kolem se ztrácí, je to daleko, je to pryč… Zadíval se pronikavě na spící Olinu a sugeroval jí: „Vaše láska k doktoru Stelšovskému je pryč. Je to starý proutník. Jste jako Kamila. Panovačná, energická. Rázná. Nic si nenechávejte od mužských líbit. Kdo na vás sáhne, dostane facku. Tak.“  Pak se soustředil na Kamilu. Vypadalo to, že dívka spí velmi hluboce. Teda – jsem fakticky dobrej, pomyslel si. Vstal, šel ke Kamile. Vzal něžně její krásnou hlavu do dlaní a sugestivně k ní promlouval: „Kamilo, milujete mě. Od této chvíle  pro vás neexistuje jiný muž než já. Toužíte po mně. Dnes v noci, Kamilo, dnes v noci přijdete ke mně do mého pokoje. Je na konci této chodby, dveře napravo u stojanu s kytkou. Na konci této chodby napravo. Dveře budou otevřené. Čekám vás, Kamilo. Miluju vás. Prožijete nejkrásnější noc svého života. Přijďte, Kamilo! Čekám.“ Zlehka políbil děvče do vlasů a opřel jí hlavu o lenoch křesla. Pak se odplížil ke dveřím, potichu otevřel, protáhl se jako kočka a zmizel v šeru chodby.

Děvčata spala, jako by je do vody hodil. Po té celodenní honičce a po nezvyklé dávce alkoholu nebylo ostatně divu. Pozdě v noci najednou řinčí telefon. První se vzpamatovala Olga. Uchopila sluchátko. „Olino, nezlob se že vás budím. Bíba nepřišla, onemocnělo jí dítě. Pan Máca má zástavu. Do toho nový příjem. Prudké bolesti v břiše. Šéf vzkazuje, že máte vzbudil Stelšovskýho…pospěšte si, prosím vás…“

Kamila už si myje obličej studenou vodou, Olga letí pro doktora Stelšovského. V rozrušení ani nezaklepe, otevře dveře – a Stelšovský ji té tmě sevře v náruči. Olina se mu rázně vymaní a energicky ho odstrčí...

„Ale Kamilo, lásko, vždyť jsi ke mně sama přišla…“ vemlouvá se Stelšovský. Bum! dostal facku, až se z toho zamotal. „Vopovažte se na mě ještě jednou sáhnout! To něco uvidíte!“ vyštěkla na něj Olga. „Koukejte se oblíknout a mažte na příjem! Naléhavý případ! Nebo budete mít co dělat se šéfem!“  A vypadla.

Kamila už zamyká jejich pokoj. Obě sestry se ženou po zahradní cestě k bráně nemocnice. Po chvíli za nimi přiklusal i zhrzený milovník doktor Stelšovský. Kamila, která už zatím sepsala anamnézu, ho přísně napomíná:

„Jak to vypadáte, pane doktore? Zapněte si pořádně ten plášť.“