Je proč si vážit vzdělání?

V dnešní době považujeme za standardní, že máme možnost získat vzdělání. Jde to bez ohledu na to, zda jsme muž či žena. Spousta lidí zaměňuje právo na vzdělání s tím, že když nastoupí na školu, tak musí dostat diplom. Velmi často se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že když už jsou na vysoké škole, tak ji dostudují (bez ohledu na své schopnosti). I netalentovaní lidé očekávají diplom z oboru, který jim třeba nejde a dokonce je ani nebaví.

Budu psát o tom, že právo na vzdělání není samozřejmost a člověk se opravdu musí snažit, aby vzdělání získal a své právo uplatnil.

Babička s dědečkem byli pracovití lidé, ale oba měli pouze základní vzdělání. A když se jim narodily dvě děti, nejprve syn a o pět let později dcera (moje maminka), chtěli pro ně to nejlepší z jejich úhlu pohledu. Takže se strejdou se počítalo, že půjde na studia. A maminka se jen vyučí a začne rychle vydělávat peníze. Vždyť se stejně jen vdá a bude mít děti, na to není vzdělání potřeba.

Strejda si vybral obor, který ho bavil, vystudoval nejprve průmyslovku a pak vysokou. Rodiče po celou dobu studií bez reptání živili a byli na něj pyšní. Byl z něj strojař, dokonce dlouhá léta pracoval ve Výzkumném ústavu valivých ložisek. Hned po studiích zůstal ve velkém městě a domů se nevrátil. Prostě syn, na kterého mohou být rodiče hrdí, první vysokoškolák v rodině.

Maminčina cesta ke vzdělání byla poměrně trnitá. Na základní škole se stalo něco, co se asi stát mělo. Mou maminku okouzlila chemie, která se stala jejím srdcovým předmětem. No a nalinkovaná kariéra, že se po základce vyučí v závodě Moravolen, nebyla pro ni dobrá. A tak chtěla jít na chemickou průmyslovku. Přeci když její bratr nyní už vysokoškolák mohl na průmyslovku, tak proč ona ne? Maminka mi líčila, že doma byly velké hádky a ona si opravdu musela své právo jít na střední vydupat. Její rodiče nakonec povolili a jí se podařilo úspěšně odmaturovat. Když maminka maturovala, strejdovo vysokoškolské studium končilo.

Maminka si v posledním ročníku průmyslovky dala přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologickou, složila úspěšně přijímací zkoušky a byla přijata ke studiu. A nastalo druhé kolo boje o vzdělání. Mí prarodiče na to šli jinak, jeden večer se s ní v klidu posadili, vzali papír a tužku a začali počítat náklady. Až se na papíře objevila výsledná suma peněz, co je bude stát její pětileté studium. Už prostě nebyli ochotni věnovat své peníze na studium druhého dítěte. Nebyl to syn a dcera přeci nepotřebuje vzdělání.

A tak maminka místo na VŠ nastoupila na umístěnku do vedlejšího města a začala dojíždět každý den za prací do laboratoře v Rudných dolech. Touha po vzdělání ji neopustila. Po čase se zase přihlásila na VŠ, tentokrát do dálkového studia. Opět po úspěšném složení přijímacích zkoušek byla přijata. A nastoupila do prvního ročníku. Jenže její tatínek velmi těžce onemocněl a v rodině se všechno začalo hroutit. Po čase se uzdravil, jenže maminka díky této rodinné situaci nezvládla dokončit první ročník. Myslím, že v tuto chvíli na vysokoškolské vzdělání rezignovala.

Podařilo se jí najít místo v laboratoři ve vodovodech a kanalizacích v místě bydliště a začala tam občas potkávat na chodbě jednoho velice sympatického pána z ekonomického oddělení. A tak se asi tři týdny před svými šestadvacátými narozeninami vdala. V té době byla chápána jako stará panna. Téměř všechny její spolužačky byly dávno vdané a jejich děti už začaly chodit do školy.

Když do roka neotěhotněla, usoudila, že už je na děti stará a dohodli se s manželem, že budou dělat kariéru. Nejprve dálkově vystuduje tatínek VŠE v Praze a pak ona VŠCHT v Pardubicích. Tatínek si podal přihlášku na školu, maminka otěhotněla. V průběhu tatínkových studií se narodil nejprve můj bratr a posléze já. Byla jsem tatínkovi jako malá žabka na promocích, dostal mimochodem červený diplom. Děti náhled na život změní a maminka už vůbec nechtěla nastoupit ke studiu. Tatínek ovšem řekl, teď je řada na Tobě.

Tak již potřetí byla přijata na základě úspěšného přijímacího řízení na stejnou školu. Nastoupila tam tentokrát nejen z touhy po vzdělání, ale trošku i ze vzdoru. Chtěla prostě tatínkovi ukázat, aby si uvědomil, jak obrovskou podporu mu dávala a kolik ji to stálo sil, když on studoval. Myslela, že si to uvědomí při tom, jak bude podporovat při studiu ji. Zapomněla ovšem na to, že mužská podpora je úplně jiná a chlap nikdy nedá partnerce při studiích tolik péče.

Jak probíhalo maminčino studium a co úsilí ji stálo, by bylo na spoustu dalších stran. Ale nakonec úspěšně studium zakončila. Tatínek už bohužel na promocích nebyl, maminka v té době byla necelý rok vdova.

Nesmírně si vážím obou rodičů a jejich touhy po vzdělání. Ani jeden z nich nemohl jít po střední škole přímo na vysokou kvůli financím. A přesto ji oba dva dostudovali. Ovšem maminka to měla mnohonásobně těžší, musela bojovat proti předsudkům a proti nepřízni osudu.

A na závěr, jaký může být pohled na tento příběh očima jiného člověka, který po studiích vypadl z domova a netušil, co se tam dělo. Po letech zazněl tento komentář z úst mého strejdy (maminčina staršího bratra) o studiích mé maminky, řekl mi: „Tvůj táta byl úžasný, on ji konečně přiměl dostudovat, přestože už se dvakrát vykašlala na studium.“ Tohle je taky život.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10