Jízda autobusem

Pracuji sice v místě bydliště, ale sídlo firmy je na druhém konci města, takže se do zaměstnání (1,7 km) dopravuji, jak se dá. Od jara do podzimu jízdou na kole, pokud tedy zrovna neprší. Jinak pěšky a v zimě také. Už se mi párkrát podařilo zaspat a nebo jsem se dlouho vypravovala, tak to jsem se svezla autem s kolegou, který bydlí za rohem.

Loňskou zimu se zase mrazy vyřádily, u nás bylo až  -16 stupňů C a pěšky se mi tedy vážně nechtělo. Jenže co čert nechtěl, bohužel kolegovi se v těch mrazech nepodařilo nastartovat auto, takže byli nuceni jet autobusem  MHD - já snad po dlouhých 10 letech, takže už jsem pomalu nevěděla, jak to v autobuse funguje a ani kolik stojí jízdenka. Na zastávce byla další naše kolegyně z práce a hned mě poinformovala. Jízdné bylo 12,- Kč, jenže já měla jen   11,- Kč, tak mi kolega korunu půjčil. Teď se peníze hází u řidiče do „automatu“ a pak se vedle vymáčkne tlačítko, asi jako když vracíte lahve v obchodě, a automat vám pak vydá jízdenku.

Takže jsem postupně naházela dovnitř automatu jednu korunu, pak desetikorunu a nakonec zase korunu, mačkám tlačítko, a ono nic. Řidič mi povídá: „To musíte znova, mince vám propadly.“  To byl moc hodný, že mi to řekl, jinak bych tam stála ještě teď a divila se… :o)

Tak se ho ptám, proč propadávají, když jsou to normálně platné mince, nicméně je lovím někde v otvoru dole. Jenže jak jsem ovšem měla zmrzlé prsty, tak mi jedna koruna spadla na schody, a to rovnou do rohožky... Tak ji tam hledám (protože další desetikorunu jsem nemínila věnovat, automat totiž nevrací drobné mince), ale nejde to, nemůžu tu zatracenou korunu vylovit. To už jsem mírně nas..ná, zpocená, řidič  mi říká, ať tam tedy hodím jinou, ostatní cestující už jsou nervózní a čekají, kdy se rozjedeme.

V klidu řidiči vysvětluji, že jinou minci nemám, takže on otvírá dveře,  abych se na ty schody mohla lépe dostat (ale pro ostatní cestující to vypadá, jako když mě vyhazuje z autobusu...). Vystupuju, zvenku rychle zvedám rohožku, nalézám svoji korunu, opět nastupuju a znovu mince házím do automatu – světe div se, tentokrát se zadařilo.

Když červená až za ušima pak přicházím ke kolegyni a kolegovi do zadní části autobusu, tak ti už jsou zahřátí smíchy (mohli se umlátit) a že prý se dokonale probudili, předvedla jsem prý úžasnou etudu, něco jak v té komedii: „Zítra to roztočíme, drahoušku“ – jak pan Jiří Sovák hledal tu korunu před panelákem... :o) :o)

Od té doby si dávám pozor, abych měla v peněžence dostatek drobných :o)