Jsem handicapovaná, protože jsem vzdělaná

Přestože jsem se zařekla, že o zaměstnání už nenapíši ani čárku, ruším svůj slib, který jsem si dala. K napsání tohoto příběhu mě přivedlo hned několik posledních událostí. Delší dobu hledám stálou práci. Neříkám, že není občas nějaká ta brigáda, či krátkodobá práce. Ovšem najít v současnosti stálou práci ve městě, kde je nezaměstnanost na druhém místě v republice, a jeho okolí, se mi skutečně nedaří.

Kancelářská místa, ač mám maturitu, nástavbové studium, hromadu různých certifikátů a hodnocení, se mi skutečně najít nedaří. Není přece tajemstvím, že takováto místa se dědí z matky na dceru, z tetičky na neteř apod. A protože jsem sportovec, nebo jsem jím alespoň po celý život byla, a studium mi nezkrátilo žíly, rozhodla jsem se hledat také v dělnických profesích.

S velkou dávkou sebezapření jsem odpověděla na místo operátora výroby v naší průmyslové zóně. Je to práce na dvanáct hodin denně, ve stoji, ve špinavém provozu. Zaměstnanci zde nemají na růžích ustláno. Ale vydělají si o něco víc, než je minimální mzda.

„Chvilku tu vydržím, a možná i na pořád.“, uklidňovala jsem se. To, že bych nebyla přijata, mě ani ve snu nenapadlo. Vždy jsem byla na ženskou technicky zaměřená. Co si také má osamělá ženská počnout, když do její domácnosti bez chlapa přibývá postupně video, CD přehrávač, počítač, nová a nová televize a další vymoženosti? Pokud nechce otravovat druhé, musí se to naučit.

A skutečně! Zavolali mě na pohovor. Byl čtvrtek, a paní mi řekla, že v pondělí mám přijet.

Ten den jsem zamítla sako, v kterém chodím na pohovory na kancelářská místa. Jdu přece na místo k pásu? Oblékla jsem se sportovně. Ale ouha, až ve firmě jsem zjistila, že pohovor se sice koná v pondělí, ale až následující týden. Paní zapomněla doplnit datum!

Týden uběhl jak voda, a já opět stála na recepci onoho podniku. Ve sportovním, přesto čistá a upravená. Byla jsem zde jako první. Postupně přibyly ještě tři mladé dívky, a na závěr se přikolébala paní, která nebyla zjevně ve střízlivém stavu. Ale alkohol z ní cítit nebyl. Špinavá, otrhaná, celá propíchaná piercingem si chtěla sednout na čalouněnou židli.

„Sedněte si radši sem,“ řekla slečna, která pohovor vedla, a paní podala špinavý hadr.

Až nyní mi došlo, že žena není opilá, ale pod vlivem nějakých drog. Rifle měla roztrhané, dokonce jí chybělo kus jedné nohavice. Když se usmála, odhalila trosky černých zubů. Začala jsem se stydět, že tu vůbec jsem.

Během pohovoru jsme se dozvěděly, že potřebují celkem sedm zaměstnanců. Nás bylo jen pět. Došlo mi, že možná budeme přijaty všechny, včetně oné paní pod vlivem návykové látky.

Složily jsme ještě na čas nějaký drobný komponent plný pružinek. Dosáhla jsem nejrychlejšího času. Pomalu mi docházelo, že zapadnu do kolektivu lidí, kteří většinou neměli žádné vzdělání. Ale práce je práce. Budu ji vykonávat svědomitě.

V závěru pohovoru nám bylo stručně řečeno, že čtyři mé kolegyně byly přijaty.

„A já?“ ptala jsem se se slzami v očích.

„Vy ne,“ řekla slečna stroze. Ostatním bylo sděleno, kdy mají nastoupit, roztrhané paní bylo navíc řečeno, že nesmí přijít opilá ani zfetovaná, a všichni se rozešli.

Počkala jsem si na slečnu, která pohovor vedla.

„Můžu vědět, proč jsem nebyla přijata, když jsem složila vámi předložený komponent jako první?“ zaútočila jsem na ni.

„Vy to nevidíte?“ zeptala se.

„Co mám jako vidět?“ ptala jsem se.

„Vy máte školu, vzdělání. Nemůžu vás přijmout,“ řekla.

„Vy radši vezmete feťačku a lidi, kteří vám na směnu stejně nepřijdou, že?“ ptala jsem se. Odcházela jsem rychle, aby nebylo vidět, že brečím.

Přesto jsem se nevzdávala. Hned druhý den jsem odepsala na další inzerát. Popis pozice byl „obsluha poloautomatické, automatické montážní linky ve strojírenské výrobě“.  Jde o podnik, o kterém se šíří jen špatné reference. Práce je zde těžká a málokdo ji zvládne.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Byla následující:

Vážená paní …..,

děkuji Vám za zájem o práci v naší společnosti. Bohužel Vám nemohu v současnosti nabídnout vhodné pracovní místo. Váš životopis jsem však zaevidoval a pokud otevřeme odpovídající pozici, budu Vás kontaktovat.

S pozdravem …………..

Já se ale nehodlala vzdát. Napsala jsem pánovi, že jsem si svou odpověď řádně zvážila a studiem jsem fyzicky neutrpěla žádnou újmu, která by mi bránila ve výkonu takovéto práce.

Následovala nová odpověď:

Vážená paní …,

vážím si Vaší odvahy a odhodlání. Bohužel však Vám místo opravdu nabídnout nemohu. Vaše vzdělání vysoce překračuje požadavky na výkon takovéto pozice.

Věřím, že se svými schopnostmi a entuziasmem práci naleznete a to vhodnější, než o kterou žádáte.

Děkuji Vám za pochopení.

S pozdravem …

Již jsem se o podobnou pozici neucházela. S vědomím, že zde budou přijaty narkomanky a lidé bez vzdělání, ale já jsem díky svému vzdělání handicapovaná, jsem se smířila s nezaměstnaností a doufám v zázrak. Zatím ale marně.

Příběh má ještě ale dovětek. Mám mezi svými přáteli také lidi vyučené, dokonce i známou, která nemá ani výuční list. Nabídla jsem jí obě pozice. Hledá práci dlouho a stěžuje si, že právě kvůli tomu, že nemá žádnou školu, nemá šanci práci sehnat.

„Tam tě jistě přijmou,“ usmála jsem se.

„A co bych tam dělala?“

„Budeš stát u stroje, dávat díly, mačkat tlačítka. Není to těžké, uvidíš,“ řekla jsem.

„Fuj! Tak to bych já nedělala, to by mě nebavilo,“ řekla známá.

Nechápu lidi, kteří údajně hledají práci, a přitom pohrdají tím, co jim je nabídnuto. Myslela jsem si, že člověk bez vzdělání bude rád za každičkou práci. Jak jde vidět, tak právě ten si nejvíc vybírá.

Na závěr bych přidala dvě anekdoty, které, jak se zdá, vycházejí ze skutečného života:

Tisíce kocourkovských demonstrovalo v ulicích svého města za práci a chléb. Jeden z přihlížejících měšťanů se najednou rozhodl a chytil jednoho demonstranta za rukáv: „Hej, vy, pojďte se mnou! Dám vám práci i chleba.“ „Dobrý bože!“ zvolá oslovený, „pochoduje nás tu několik tisíc a vy si vyberete zrovna mne!“

„Bohužel, milostpaní, to místo už bylo přiděleno slečně Čiperné.“

„Ale ona je méně kvalifikovaná! Já mám za sebou tři státnice!“ „Jenže ona jednoho státníka!“

Já mám státnici jen jednu. A za mnou také nestojí nikdo…