Kapsářům, těm je tu hej

Tvrdí se, že současný koronavirový stav má vliv na všechny, a to dokonce i na zloděje a kapsáře. Těžko se jim obírají lidé, když se k nim nemůžou přiblížit, o to hůř se hledá nějaká tlačenice, v které by nepozorovaně jejich zlodějské prsty uzmuly to, co jim nepatří.

Ale…

Dnes je sobota a já stejně jako ostatní mířím do nejbližšího supermarketu, abych si nakoupil na dnešek a také na neděli. V neděli je totiž dle vládního nařízení stále zavřeno. V sobotu se tak tvoří v obchodě tlačenice. Lidé mají sice očíslovaný nákupní vozík a u vchodu do supermarketu stojí člen ochranky, nikoli ale proto, aby nakupující chránil. Co se dá dělat? Vybral jsem si vozík, shodou okolností má na lístku mé šťastné číslo. Tak snad vše proběhne bez nehod. Mačkám se u chleba, jako by nás čekal hladomor. Postupuji k dalšímu kritickému bodu, a sice k ovoci a zelenině. Pečlivě si přitom hlídám peněženku. Jsem už starý člověk, stát se může ledacos.

U jogurtů je také plno. Velmi výrazně namalovaná žena do mě strká loktem, jako by byl v polici jogurt jediný. Nechám ji, ať si vybere, nepotřebuji být samá modřina. Konečně se spokojeně odkolébá a já se dostanu k vybranému jogurtu.

Řada u uzenin se točí jako anakonda. Nechám si proto zajít chuť s tím, že uzeniny jsou stejně nezdravé. To u sýrů jsou v řadě jen čtyři zákazníci. Koupím si sýr s tím, že je stejně zdravější, než salám nebo párky. Droždí se vrší v regálu. Na jaře se o něj lidé prali, dnes je ve slevě, protože ho nikdo nechce. Toaletní papír jakbysmet. U dekorační kosmetiky není ani noha. O rtěnku v doplnění roušky nikdo nemá zájem. U alkoholu se kolébá pár závisláků. Hospody jim zavřeli, musí se spokojit s lahvovým pivem a ostatním alkoholem.

Nakoupím a chci zaplatit. U pokladen je další nával lidí, jako by dávali něco zadarmo. Proto jdu k samoobslužné pokladně. Postupně naskenuji celý nákup a zaplatím. V tu chvíli si všimnu, jak v momentě zaplacení zákazník od vedlejší pokladny chmatá místo po svém rohlíku, který si jediný koupil, po mém bohatém nákupu. Vše mizí v útrobách jeho ušmudlané tašky.

„Necháš to!“ neudržím se. Chci ho plácnout po ruce, když ale vidím jeho neupravené nehty se špínou zažranou pod nimi, přejde mě snaha bránit se fyzicky. Naštěstí mi k mému zboží nakonec dopomůže prodavačka.

Ejhle ho, chmatáka! A pak, že o práci přišli i kapsáři a další zlodějíčci. Kdepak, ti se nedají!

Konečně mě proud zákazníků vynese před nákupní středisko. Patnáct metrů čtverečních nemám pro sebe ani náhodou. Všimnu si dalších nakupujících. Jeden z nich ukládá tašky do auta. Uloží tašku do kufru auta a poodstoupí k vozíku, aby zvedl druhou. V tu chvíli tu je opět starý dobrý známý, chmaták, co se mi snažil odcizit můj nákup. Popadne tašku a snaží se zmizet.

Já bych ho už nedohonil. Mám u sebe ale mobilní telefon. Nosím ho nerad, stejně ho v kapse většinou ani neslyším. Nyní se mi ale hodí. Stařík, kterému taška patřila, je tak v mém věku. Zloděj by mu utekl. Jak znám ostatní lidi, nikdo by mu nepomohl. A tak jsem vytočil číslo policie.

Kupodivu byli na parkovišti brzy. Zloděj jen poodběhl, starý pán si mezitím všiml, že mu chybí nákup a nadával. Zloděj se o stejnou krádež pokusil na druhé straně parkoviště. Naštěstí byl polapen policií, kterou jsem přivolal.

Pán mi děkoval. V tašce měl už Mikuláše pro vnoučátka.

Domů jsem se vrátil s pocitem, že jsem byl užitečný.

Teď už vím, že přestože ekonomika kolabuje, podnikatelé krachují, školství upadá, zdravotnictví nezvládá, zloději, kapsáři a podvodníci mají i nyní žně. Ty nic nezastaví.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10