Kdo šetří, nemá vždy za tři

Tři roky jsem měla krásný vztah, který mi každý záviděl. Se svým Honzou jsem si rozuměla a zdálo se, že jsme si souzeni. Po letech bez manžela, který podlehl nemoci, jsem byla konečně šťastná. Dnešní doba nás ale dostihla.

Honza pracuje ve známé společnosti. Velké železárny, v kterých je zaměstnán, mají spoustu zaměstnanců. Firmě se ale daří. Pak přišel covid, a po něm válka. I to jsme ustáli. Nyní nás média bombardují tím, že máme šetřit elektřinou, vodou, plynem a my se pomalu bojíme i dýchat. Zálohy se zvýšily. Nyní přišla další informace, a to, že budou padat firmy a čeká nás velké propouštění. Honza má slušný plat. Já sice horší, ale nestěžuji si. Vyjít vyjdu, a to je hlavní. Co čas přinese, to teprve uvidíme a nemá cenu se tím nervovat. To jsem si alespoň myslela.

Zálohy se zvýšily i Honzovi. Ceny v obchodech stoupají strmě nahoru. A tak se Honza rozhodl, že vezme přesčasové náhradní směny navíc. Oba pracujeme jen od pondělí do pátku. Víkendy patřily nám dvěma. Honza šel do práce jednu sobotu, pak druhou, a další víkend už pracoval celý. Tolik jsem se na Honzu těšila. Když jsem si s ním promluvila, vysvětlil mi, že se bojí.

Bojí se tak, že se už nevídáme. Bojí se o peníze, kterých má proti mně mnoho, ale zajímavé je, že se nebojí o naši lásku. Z Honzy se stal nuceně workoholik. I přes týden často zůstával v zaměstnání do večera, aby měl ještě vyšší plat. To vše na úkor svého zdraví. Ale Honza nebyl tak úplně zdravý. Jsou to dva roky, co mu zjistili cukrovku. Měl by se šetřit. A tak se už nevídáme. Nepřišla jsem s tím já, ale právě Honza. Přišel a řekl, že už na mě nemá čas. Musí totiž pracovat a nezná odpočinek. Člověk, který má dbát pokynů lékaře, zkrátka zešílel. Ano, ten Honza, který měl poslední dobou velké problémy s očima. Dokonce mu kvůli hrozící slepotě vzali řidičák. I lékařka ho nabádala, aby se šetřil a odmítal přesčasové směny. Byly jsme s paní doktorkou ovšem bezradné.

Honza pracoval a spořil. Úplně se změnil. Já zatím byla smutná, vzpomínala a pomalu se léčila ze zklamání, které jsem nečekala. Pomalu jsem si začala zvykat na to, že Honza do mého života už nepatří.

Před měsícem jsem ho potkala. Tedy, on o tom neví. Byla jsem u své oční lékařky. Chodím tam roky od dětství, protože hůř vidím na dálku. Můj stav je ale stálý, protože oči šetřím. Mám jen jednu dioptrii. Do čekárny dovedl cizí muž svého kamaráda. Byl jím Honza. On o mně nevěděl. Honza byl totiž nevidomý. A když ne úplně nevidomý, už sám prostě nedošel. Měl tmavé brýle a obtížně se orientoval jen po hmatu. Možná měl ještě zbytky zraku, nevím. Slyšela jsem jen, jak muž říká zdravotní sestře, že přivedl svého kamaráda k vyšetření. Kamaráda, který ztratil zrak.

Nějak jsem to nevydržela. Nesnesla jsem pohled na svou dřívější lásku. Chvilku jsem sice uvažovala, že se ozvu, pozdravím ho, zeptám se, jak se má. To jsem ale už na první pohled viděla. Skloněná postava, koutky úst svěšené tou ranou, která ho postihla. A byla jsem to právě já, která ho nabádala, aby se šetřil. Z čekárny jsem utekla. Pro slzy jsem neviděla chvilku také, když jsem směřovala domů. Nebylo to ještě tak zahojené. Nemohla jsem se dívat, jak trpí.

Já ke své lékařce přijdu jindy. Nehrozí mi slepota. Ale Honza, který šetřil, aby měl moc, ztratil nyní to nejdůležitější. Jestli si nyní zdraví za vydělané peníze koupí zpět?

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete