Když rýma vyhrává

Tak co už jsem ti chyběla? Neboj jsem tu zase a hned tak se nevzdám znělo mi v hlavě. Byla to pravda, opravdu se jen tak nevzdala. Při příští kontrole se zánět stále držel a tak mi byly nasazeny další dvoje antibiotika. Kontrola opět za týden. Tentokrát už to se zánětem vypadalo dobře ale jelikož bolest ve tváři stále neustupovala a držel se i otok přišel na řadu rentgen a endoskopie. Po kroužení endoskopem nahoru dolu doprava doleva se našly tentokrát dvě cysty. V pátek nám tady vypadl jeden pán tak vás hned můžeme vzít. Super tak můžu jít opět s nadšením do toho. 

Na pátek jsem si vzala v práci volno a domluvila s taťkou, že mě do nemocnice hodí. Trhání byla rychlovka a já mohla za chvíli zpátky domů. Cestou mi nebylo nic ale když jsem dorazila domů tak mi přestávalo být dobře. Na pár hodin jsem si lehla a zase bylo vše v pořádku. Sobota byla taky klidná až na večer. To mi odešel hlas ale to je u mě po endoskopiích běžné takže jsem se ničemu nedivila a v neděli ráno už bylo vše v pořádku. 

Nachystala jsem si tedy věci do práce a k večeru skočila ještě dětem pro čerstvé pečivo na ráno do školy. Jenže když jsem se vracela z obchodu začalo mi být zle. Hlava opět třeštila a točila se dokola. Šla jsem si tedy lehnout. Ráno mě probudil budík, já ho vypla a spala dál. O chvíli později jsem si uvědomila že musím vstávat a vystřelila z postele takovou rychlostí že jsem si uvědomila že je mi stále zle až v autě. Na parkovišti před prací jsem potkala kolegyni, která se divila že jsem po pátku vůbec přišla a když jsem ji řekla jak mi je tak mě začala přesvědčovat ať se vrátím domů. Po pár metrech cesty z parkoviště jsem ji poslechla a opravdu se vrátila. 

Doma jsem opět čajíčkovala, vitamínovala a čekala na středeční kontrolu. Na kontrole jsem slyšela doktorovo oblíbené" já jsem se svou prací spokojen. Po operaci je vše v pořádku." díky mé bolesti mi ale nos"prošťourával" dál až nakonec přišel s větou "bohužel máte ale opět zánět klínové dutiny". Předepsal mi další silnější antibiotika a já zamířila do lékárny a domů. Antibiotika jsem měla užívat co 12 hodin takže jsem si první nechala na 8 večer. Vzala jsem si prášek a šla se osprchovat. Přítel už si šel mezitím lehnout. Jenže když jsem se v koupelně začala svlékat ucítila jsem páleni v obličeji. 

Koukla do zrcadla a obličej připomínal svou barvou rajče. Říkám si no super. Jenže o pár vteřin začaly svědit a hned na to i pálit obě ruce. Tak to bude asi něco víc než vyrážka. Oblékla jsem tedy kalhoty a šla si pro dithiaden. Jenže už při prvních pár krocích jsem najednou začala ztrácet sílu. Zrychlila jsem tedy abych si vzala lék a cestou volám na přítele "zlato nespi asi pojedeme na výlet" Když jsem to dořekla síla už mě opustila úplně a já se sesunula k zemi. Pro lék už jsem to nestihla a na přítele už jsem jen z poseldních sil zakřičela "tak nejedem volej." To už ke mě doskákal v napůl oblečených kalhotech a vytahoval telefon. Když se mi začalo stmívat před očima a dělat zle tak jsem myslela jen na to že se musím dostat z plovoučky v obývaku na dlažbu v kuchyni. To se mi zdárně povedlo i kdyz ten asi metr byl hodne vzdálený ale tam už jsem skončila a víc se nehla. Se zavřenýma očima jsem se v leže na podlaze dávila ale zvracet mi nešlo. Paní na telefonu přítele přesvědčovala, že je zbytečné posílat sanitku, že se vybliju a může mě do nemocnice dovézt. Ten se ale nenechal odbýt jelikož ví že jsem ten typ člověka co by ji nevolal kdyby opravdu nebylo potřeba. Když ukončil hovor zaběhl nahoru ještě pro mého taťku a přesunuli mě do koupelny. Později mi říkal že myslel že už mě ani neodtáhnou byla jsem jako gumový panák. V koupelně mě opřeli o vanu a tam jsem už alespoň začala zvracet. 

Lítalo ze mě vše co jsem měla v žaludku jenže už jsem byla tak slabá že jsem se jen sesunula na zem. Za chvíli šlo ven i vše co jsem měla ve střevech. Já v tom všem ležela na zemi, opuchlý jazyk vypláznutý jako pejsek a snažila jsem se dýchat malinkou skulinkou kterou jsem měla v krku. Právě díky permanentně ucpanému nosu z rýmiček jsem věděla jak se na dech soustředit a možná jen díky tomu jsem vydržela do příjezdu záchranky. Pro záchranáře to musel být zajímavý pohled. Slyšela jsem je už jen jak volají at rychle dorazí i doktorka a kolik píchnout adrenalinu. Potom se mi střídala tma s útržky jejich rozhovorů které byly někde hodně vzdálené. Cítila jsem jak mě přítel drží za palec u nohy a snažila jsem se  ním alespoň trošičku pohnout abych mu dala najevo že se nedám a vše bude v pořádku. (Když před rokem volal sanitku jeho mamce tak to dopadlo bohužel tak že po  týdnech v nemocnici zemřela). Ale ať jsem se snažila sebevíc prst se nehnul ani o milimetr. Po nějaké době jsem zase vnímala jak mě přesouvali na lehátko jenže za chvíli opět tma. Tu přerušilo když už jsem asi byla na lehátku a oni mě chtěli zvednout. Cítila jsem jak mi někdo přišlápl vlasy. Cestu do sanitky jsem opět nevnímala ale v sanitce mi zase něco píchli a potom přišla neskutečná zimnice. Myslela jsem že se mi kosti mění na kostičky z ledu a za chvíli se roztříští. Přidali se křeče v břiše které vypadali jako by mi někdo chtěl z břicha  vše vytrhat. Cestou bylo opět několik výpadků a vnímat jsem začala až po nějaké době v nemocnici na kapačkách. Když jsem pomalu začala vnímat vše kolem sebe zjistila jsem že jsem připojená na vše možné a kapačky mi střídají jednu za druhou. Nakonec mě po pár hodinách kdy už jsem vnímala mě přesunuli na pokoj. Kapačky mi zůstaly a ještě něco čím kontrolovali srdce. 

Během noci mi sestřička několikrát měřila tlak a ráno se hned odebírala krev. Při vizitě jsem zjistila že jsem měla anafylaktický šok. Následně se na mě chodili všichni doktoři sestřičky i studenti dívat jako na opičku v zoo protože u těchto antibiotik se prý toto stává jen opravdu hodně výjmečně. Odevšaď jsem poslouchala jen "to jste vy? Ty prášky už asi nechcete nikdy vidět že?" no hádejte. Odpoledne při návštěvách mi přítel hned říkal, že mi museli přišlápnout vlasy protože doma našel hrozně velký chuchvalec na zemi. Když skončily návštěvy musela jsem přítele i taťku uklidňovat že už mi je opravdu líp aby vůbec odešli. "Zítra mě stejně mají pouštět" říkala jsem jim. Jenže hned druhý den ráno opět následovaly odběry krve. O propuštění se najednou nemluvilo. Když jsem se pak zeptala doktorky tak mi řekla že budu muset ještě zůstat jednu noc tím že mě přijali až po půlnoci tak mě tam musí ještě nechat. Další den ráno opět odběr krve. Po pár hodinách přišla doktorka a že mi krev musí vzít ještě jednou že pořád není dobrá a pokud se znova nezlepší budu muset zůstat ještě delší dobu. Na výsledky jsem si počkala skoro až do večera s tím že to trošku stouplo takže domů můžu ale kdyby se cokoliv dělo ihned musím jet zpátky. Dostala jsem plno receptů poučení jak použít epipen v případě dalšího záchvatu a konečně jsem mohla vyrazit domů. 

Doma jsem se po pár dnech už cítila dobře, pokud jsem tedy nevyrazila na nákup nebo se nerozhodla vytřít a hned po tom třeba pověsit prádlo. To se mi opět začla točit hlava, gumovatet nohy a ja celkově  ztrácela sílu až tak že jsem si musela jít na chvilku lehnout. Všichni říkali bylo to pro tělo náročné chce to čas než se vzpamatuješ ale já doufala že už to bude co nejdřív a opravdu už bude jen líp a ne zase hůř.

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz