Kitty aneb jak jsme si adoptovali divoké koťátko

Ráda bych Vám povyprávěla jeden příběh o manželích bez domácího zvířátka a o jedné divoké kočičce.

Moji příbuzní, kteří bydlí ve stejné ulici jako já s manželem, se starají o divoké kočky. Nesnaží se je nijak zvlášť ochočovat a už vůbec je neberou do bytu. Jen je pravidelně denně krmí, dávají jím vodu a mléko a poskytují jim na předzahrádce dočasné útočiště. Takové kočky jsou skoro divoké. Někdy se dají letmo pohladit při krmení a někdy, když jsou hladové, tak se dokonce i otírají člověku o nohy, ale na žádné velké mazlení to rozhodně s nimi není.

Většina těchto koček bydlela ještě nedávno v nedaleké zahrádkářské kolonii v chovatelském zařízení, kde bylo spousta myší, ale pozemky koupil soukromý majitel a chovatelské zařízení se muselo narychlo zrušit a kočky se ocitly bez pomyslného domova. Občas jsem do chovatelského zařízení chodila krmit slepice a králíky a postarala jsem se samozřejmě i o kočičky. Jednoho dne jsem na nepřístupné maličké půdičce na seno slyšela tlumené mňoukání. Hned mi bylo jasné, že ta nejkulatější z kočičích dam porodila koťátka. Nebo jich je snad více? Asi ne, slyšela jsem jen jedno.

Chvíli jsem se pokoušela na půdičku dostat, ale nepodařilo se mi to.
Ke zvířatům jsem chodila několik následujících týdnů a vždy jsem slyšela již důvěrně známé  mňoukání, které bylo týden za týdnem silnější a dospělejší. Po několika týdnech se příbuzní vrátili a já jsem na dva týdny ztratila koťátko z doslechu, protože jsem již do protější zahrady nechodila. Asi po čtrnácti dnech mi to nedalo, nalila jsem do misky čerstvé mléko a vydala jsem se na průzkum. Už když jsem se blížila dolů, slyšela jsem opět hladové mňoukání, které přivolávalo kočičí mámu, aby svoje mimčo nakrmila. Musím říct, že se mi ulevilo, že je koťátko stále naživu a v pořádku. Položila jsem misku na vysokou zídku, která vedla až k půdičce a chvilku čekala. Jak jsem předpokládala, nic se nedělo a mňoukání utichlo. Ještě jsem chvíli čekala, ale kotě se venku neukázalo. Nechala jsem tedy misku na zdi a trochu zklamaně jsem odešla. Druhý den jsem se však vrátila a jak jsem se blížila, najednou se dalo asi tak deset metrů ode mne něco do bleskurychlého úprku.  Jen koutkem oka jsem zahlédla maličkou šedou šmouhu, jak mizí do dřevníku. Konečně jsem koťátko alespoň zahlédla. Na rozdíl od všech okolních koček, které byly černé, bylo tohle koťátko mourovaté. Bylo maličké a velmi plaché.

Několik následujících týdnů jsem pravidelně kotě navštěvovala a nosila mu dostatek jídla. Byla totiž polovina podzimu a já jsem měla strach, aby malé bezbranné plaché kotě přežilo nadcházející zimu. Po mléce a smetaně jsme přešli na kočičí kapsičky junior a pak na konzervy a granule. Koťátko se těsně před zimou zastavilo v růstu. Jeho tělo asi správně vytušilo, že před tuhou a dlouhou zimou není vhodné se vysilovat růstem, ale je na čase si udělat pořádné zimní zásoby. Začalo se zakulacovat a přelínávat na zimní srst. Stále však bylo koťátko i přes mé snahy velmi plaché a já ani nevěděla, jestli je to kočička či kocourek.

Napadl sníh a kotě se schovávalo za závěje sněhu. Vždy, když jsem do misky vyklopila teplé krmení, neodolalo a spolu se zbytkem toulavých koček přiběhlo a na chvilku přestávalo vnímat okolí. A právě v těchto chvilkách jsem se snažila nenápadně přibližovat a přesvědčit jej, že mu z mé strany nehrozí žádné nebezpečí, jen pohlazení. Vždy když zjistilo, jak jsem blízko, úprkem vystřelilo pryč, aby se po chvilce zase vzápětí vrátilo. Několikrát se mi dokonce během zimy podařilo ho letmo pohladit.
Těsně před koncem zimy došlo již ke zmiňovanému zrušení chovatelského zařízení.

Slepice a králíky dostali příbuzní na vesnici a kočičky byly krmeny přímo na předzahrádce mých příbuzných z ulice. Všechny včetně koťátka rychle pochopily, kde se teď krmí a tak jsem koťátko vídala zase denně.
Roztál sníh a jakoby s ním pozvolna roztál i strach a plachost koťátka. Skoro den ze dne se začalo otírat o nohy a již téměř pravidelně se nechalo hladit při krmení. Párkrát jsem si sedla na zem kousek od něho a zkoušela, jestli samo přijde. Trvalo to déle, ale zdařilo se. Zjistila jsem, že je to kočička a tak jsem jí vymyslela jméno. Vlastně jsem jí celou dobu říkala koťátko či kotě, takže jsem ji pojmenovala Kitty (anglicky mj. koťátko).

Kitty dělala pokroky den za dnem. Nechala se již hladit i mimo krmení a začala se zoufale plést pod nohama. Člověk nemohl v kuse udělat dva kroky, aniž by ji neměl pod nohama. Oblíbil si ji dokonce i manžel (alergický na zvířata) a zjistili jsme, že se kočičí slečna strašně ráda chová v náručí a nechává se nosit. Zůstal v ní však kousíček plachosti. Někdy, když ji chovám, lekne se nějaké úplné hlouposti a vystřelí z náručí pryč takovým tryskem, jako když byla maličká. Ale jinak je to moc chytré a roztomilé koťátko. Drží se u našeho domečku, bydlí na předzahrádce, kde má vlastní boudičku a dělá nám společnost vždy, když na předzahrádce něco kutíme či zahradničíme. V poslední době začala Kitty zase konečně růst.

Pomalu se mění z kulaťoučkého huňatého koťátka v dospělou kočku. Momentálně je ve stádiu "samá ruka, samá noha". I přes své vrtochy dospívání nám však dělá obrovskou radost a máme ji moc rádi.