Klára a Petra

Klára a Petra jsou dvě mé kamarádky, sestry. Znám je už od dětství. Klára chodila na základní škole se mnou do třídy, Petra byla o dva roky mladší. Hrávaly jsme si jako děti a kontakt na sebe jsme neztratily ani v dospělosti. Klára s Petrou přišly brzy o maminku, která podlehla rakovině, a tak se velmi mladé vdaly a postavily se na vlastní nohy. I já se v té době vdávala za svého milého muže. Já měla s manželem dvě dcery, Klára dva syny a Petra dala svému muži dokonce dvě dcery a jednoho syna. A všechny tři jsme měly moc pěkná manželství. Naše děti spolu vyrůstaly a kamarádily se.

Když jsem jednou navštívila Kláru, nebylo jí moc do řeči. Až po nějaké chvilce se přiznala: „Víš, mám nějaké zdravotní problémy. Našla jsem si bulku v prsu.“

„Už jsi byla na vyšetření? Určitě si hned zajdi k lékaři,“ vybízela jsem Kláru.

„Zítra tam jdu. Ale víš, na co zemřela naše máma,“ řekla mi Klára smutně.

Maminka Kláry a Petry zemřela právě na rakovinu prsu.

„Ale to nemusí nic znamenat. I kdyby, když zajdeš k lékaři včas, tak je to léčitelné,“ uklidňovala jsem svou kamarádku a měla o ni strach.

V následujících dnech vše vzalo rychlé obrátky. Kláře se potvrdil karcinom prsu, a to v takovém stadiu, že jí bylo prso odňato. Její manžel Petr ale při své ženě stál. Denně ji navštěvoval v nemocnici a byl jí oporou i v době, když odjela do lázní. Staral se o jejich dva syny a po návratu z lázní opatroval i Kláru.

Klára se z nemoci dostala a její manželství prodělaná nemoc jen posílila.

„Zajdi si také na vyšetření,“ nabádala svou sestru Petru.

„Ale já si nic nenahmatala, jsem zdravá,“ tvrdila Petra.

„Přesto bys měla informovat svou doktorku, že to měla naše máma i já,“ doporučovala Klára Petře.

Ta chvilku odolávala, ale nakonec svolila a vypravila se na preventivní vyšetření. Snad právě proto, že začínala mít divný tlak v jednom prsu. „Možná je to jen psychické,“ nabádala samu sebe ke klidu. I Petře se ale potvrdil malý nádorek. Byl zhoubný. „Vyndáme to, pošleme vás na ozářky a uvidíme, jestli budete muset na chemoterapii. Ale je to malé, budete v pořádku,“ řekl lékař své pacientce.

Když zprávu říkala svému muži, očekávala podobnou podporu, jako dával manžel její sestře. Ale Petřin manžel se tvářil vyděšeně. „Co si jen počnu?“, litoval spíš sebe, než svou ženu.

„Ty? Co si počnu já?“ plakala Petra, ale lítosti se od svého muže nedočkala.

Petra prodělávala náročné ozařování, k tomu se starala o dcerky, které tehdy už chodily do školy, a malého tříletého syna. Její manžel se po jejím návratu z nemocnice odstěhoval.

„Nezlob se, musím si odpočinout, vyrovnat se s tím,“ znělo jeho vysvětlení. A tak se odstěhoval ke kamarádovi a veškeré povinnosti velkoryse přenechal své těžce nemocné ženě.

Ale sestry si navzájem pomáhaly, Klářin manžel byl ochoten se svými syny občas pohlídat i malého synka své švagrové. A Klára s Petrou se pomaličku uzdravovaly a vracely se ke svému obvyklému životu. I Petra jela do lázní, její sestra s mužem pohlídali ochotně její tři děti. A lázně Petře skutečně prospěly. Nejen, že se dostala zpět do formy, zdálo se, že ještě víc zkrásněla. A hlavně si v lázních našla hodného a pohodového kamaráda.

Po návratu z lázní potkala svého manžela. „Už jsi zdravá? Tak co kdybych se vrátil domů?“ ptal se.

„Asi ti chybí domácí strava, co?“ ptala se Petra, která si nemohla nevšimnout, že manžel náležitě zhubl a poněkud zpustl. Byla to vždy ona, kdo mu žehlil košile, pral na něj a vyvařoval mu, pekl to, co měl její mužíček rád. A když potřebovala pomoci, nechal ji na holičkách. Teď by se rád vrátil?

„Nemáš se už kam vrátit, požádám o rozvod,“ řekla rázně a odcházela.

Nepolevila ani, když ji její muž přemlouval. Dobře si uvědomovala svou cenu. Dala mu tři krásné děti, pečovala o ně i o něj, a když jednou potřebovala ona jeho podporu, selhal.

Petra se se svým mužem rozvedla. Dnes žije se svým přítelem z lázní, který jí je oporou, zná její zdravotní stav a umí ji ocenit nejen jako hospodyni, ale i ženu.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10