Asi každý, kdo měl někdy nějakého mazlíčka, by mohl vyprávět hromadu veselých zážitků. Ráda bych se s Vámi také o jeden podělila.
Už je to nějaký ten pátek, co se to celé přihodilo, ještě jsem chodila do školy a pokaždé jsem se těšila na naši Julinku. Julinka byla mourovatá kočička, kterou jsme našli a následně i osvojili.
Kromě hraní a "zlobení" jako okusování kytiček či škrabání nábytku, častokrát sledovala poletující holuby za oknem.
Jednoho dne, když jsem se vrátila ze školy, jsem ji nemohla najít, prohledala jsem celý byt a i celý dům včetně sklepa. Když už jsem prohledávala byt po druhé, vrátila se babička z nákupu. Ale už od dveří na ní bylo vidět, že se něco stalo. Babička už Julinku hledala přede mnou celé dopoledne a nenašla, jediné vysvětlení bylo, že vyskočila z pootevřeného okna asi při své číhané na ptactvo. Bydleli jsme ve čtvrtém patře. Babička okolí prošla a kočička nikde nebyla, ale i tak jsme šly ještě jednou na obchůzku, ale bez úspěchu. Doma jsme to všichni obrečeli.

A POVEDLO SE!!! Docela jsem se i divila, že skupinka lidí, která ty manévry sledovala z protější zastávky, mému výkonu nezatleskala. Ale mně to v té chvíli bylo všechno jedno, Jůlinka se ke mně přitiskla a já věděla, že je taky moc šťastná, že už jdeme domů.
A doma? Jako první skočila k misce a myslím, že jí tak dlouho granulky nechutnaly jako tenkrát.
ChytráŽena.cz