Konipas

Jako zubní lékař se specializací na ortodoncii jsem za svůj pracovní život zažil mnoho případů. Ani v důchodu jsem se ale zubařiny tak úplně nezbavil. Zubních lékařů je obecně málo, a já jsem stále v dobré fyzické kondici. A tak jsem se před lety rozhodl zavést si v našem obytném domě soukromou praxi. K tomuto účelu jsem vymezil celé přízemí našeho rodinného domu.

Náklady na rekonstrukci domu byly vysoké, ale odměnou mi byli spokojení pacienti. Stal jsem se vyhledávaným lékařem, což ovšem nebylo vždy přínosem. Lidé si zvykli vyhledávat mě i uprostřed noci, mimo mou ordinační dobu. A nepomohly ani nápisy na dveřích žádající o striktní dodržování ordinační doby.

„Pane Procházka, podívejte se, jak se mi to zase kýve,“ cenila na mě zuby sousedka, když jsem si hrál na zahradě s vnoučaty.

„Pane Jarečku, víte, já mám takovou malou prosbičku,“ začala vedoucí potravin oklikou, když jsem šel pro koblihy na snídani. Tušil jsem, o co půjde, a nemýlil jsem se. „Víte, mému vnoučkovi rostou zuby křivě, a já slíbila mladým, že se mu na to podíváte,“ culila se.

„Ale paní Novotná, vaše dcera si může se synem zajít na dětskou ortodoncii, tam mu jistě zhotoví vhodná rovnátka,“ vysvětlil jsem jí.

„Ale já bych přece jen byla ráda, kdybyste se mu na ty zoubky podíval vy. Víte, jak jsou zubaři drazí?“

„Vím. Ale je to cenou materiálu, a i já musím ten materiál zaplatit,“ vysvětlil jsem paní, ale přesto jsem se malého kňourajícího pacienta nezbavil. Paní Novotná přispěchala i s vnoučkem v neděli, mimo ordinační dobu.

Ač v důchodu, neměl jsem téměř žádný čas na rodinu a na své koníčky. Jak to bylo dlouho, co jsem se nevěnoval svému oblíbenému lepení plastových modelů autíček, lodí a letadel? Konečně jsem si jednoho dne vytáhl štětečky, krabici s modelem autobusu, lepidla, hadříky, smirkový papír a další propriety určené ke stavbě modelů. Byl sváteční den, neordinoval jsem.

„Kdyby někdo potřeboval zubaře, tak tady nejsem,“ řekl jsem manželce. „Maruško, ať mě nikdo neruší, ano?“

Manželka přikývla a šla umýt nádobí po svátečním obědě.

Pustil jsem si vážnou hudbu a dal se do lepení. Následovala část s maličkými součástkami, které se musely nalepit na podlážku autobusu. Na takto nalepené díly se lepila další vrstva, ale já byl zatím jen u těch maličkých bílých válečků. Vysypal jsem je do mističky a pečlivě jsem natíral plastovou plochu, na ni pak ukládal válečky.

U domovních dveří zazvonil zvonek, a se mnou to trhlo. Kdo to může být?

„Nejsem tady,“ připomněl jsem manželce, než otevřela dveře. Zaslechl jsem tlumený rozhovor. Po chvilce se pootevřely dveře pokoje:

„Jarku, prosím, je tu paní Konipásková, pláče. Zaplatila velké peníze za korunku, a ona se jí odlepila. Přece ji nevyhodím?“ nakoukla manželka do pokoje.

Vzhlédl jsem od práce. Paní Konipásková byla stará paní ze sousedství. Když byly naše děti malé, často nám je hlídala. A já se cítil povinován jí pomoci.

„Ukaž to sem,“ přikázal jsem manželce. Ta mi ukázala korunku. Byla nepoškozená, jen se uvolnila.

„Nech mi ji tu, někam ji polož, ať se neztratí, a paní Konipáskové řekni, ať za mnou přijde zítra v osm ráno. Přilepím jí to, ještě než přijde první objednaný pacient. Mně tu tuhne lepidlo, teď nemůžu,“ řekl jsem. Manželka přivřela a ruch utichl. Opět jsem se dal do lepení autobusu. Natřít plošku lepidlem, po paměti sáhnout do mističky, vylovit jeden váleček, přitisknout, a… Zůstal jsem jako opařený! Na podlážce autobusu stálo seřazených již pět válečků, a ten šestý, který jsem právě přilepil, byl zub paní Konipáskové. Mou manželku nenapadlo nic lepšího, než uložit korunku paní Konipáskové do misky totožné s tou na díly na lepení. Co teď? Lepidlo je kvalitní, a i kdyby se mi podařilo zub odlepit, nejspíš by nebyl k ničemu a zničil bych si i celý model autobusu. Korunka zubu navíc přesně seděla do modelu. Stačilo ji jen trochu přibrousit, a nahradila původní díl.

Paní Konipásková přispěchala do ordinace druhý den už po sedmé hodině ranní.

„Paní Konipásková, ta korunka se vám malinko naštípla, když se odlepila. Zhotovím vám raději novou, ať jste spokojená,“ mumlal jsem.

„Ale pane doktore, já jsem už stará, mně to stačí,“ usmála se paní.

„To nestačí, mohla by vám prasknout v ústech.“

„Ale to bude stát spoustu peněz. Už za tu první jsem dala přes dva tisíce korun,“ vyslovila obavy stará paní.

„Nemusíte se bát, já vám tu korunku udělám zcela zdarma,“ usmál jsem se. Co jiného mi také zbývalo? Původní korunka zaujala své místo v plastovém modelu autobusu, který byl už hotový a odpočíval na poličce v pokoji.

A tak stará paní souhlasila. Nikdy se nedozvěděla, jak skončil její první zoubek. To jen já říkám svému modelu autobusu, který jsem dostavěl s pomocí jejího zubu „Konipas“.