Začalo září, s ním nový školní rok a na různých místech naší země začaly růst houby. Já je moc ráda sbírám, a tak jsem se nechala zlákat a vyrazila jsem s několika přáteli a s pořádným košem do lesa.
V lese je krásně vždy. Když ale rostou lesní plody, je tam překrásně. A tak jsme prošli svá místa, kde pravidelně houby sbíráme, prolezli jsme hustá křoví, prošli houštiny, kraj lesa i jeho nitro. Houby jsme ale žádné nenašli. I prašivek bylo málo. A tak jsme se alespoň prošli. Houby u nás nerostou.
Jen za dva
dny po mém houbovém fiasku, když sprchlo a opět vysvitlo sluníčko, mě
navštívila kamarádka. Společně jsme si u šálku dobré kávy postěžovaly, jak se s přibývajícími
lety zakulacujeme a jak naše těla rosolovatí, ať už jíme, nebo hladovíme. No,
náladu nám to nezvedlo, ale alespoň jsme se ujistily, že jsme na tom obě
podobně. Když kamarádka odešla domů, chytla mě sportovní mánie. Nejdřív jsem si
pustila hudební CD, že budu cvičit. Nakonec jsem se ale přistihla, že jen
poslouchám rytmické melodie, ale poněkud zapomínám cvičit. Pak mě napadlo kolo.
Na to mám náladu vždycky. A tak jsem se oblékla do sportovního, vzala si kolo z kolovny
a vyrazila jsem. Mám krásnou trasu vedoucí kolem našeho města. Vede podél lesa
a já po ní jezdím moc ráda. I ten den jsem zamířila tím směrem. Když jsem
míjela dřevěnou hájenku na kraji lesa, napadlo mě mrknout na krajíček lesa, zda
nenajdu nějakou tu houbu. Nevěřila jsem tomu, když jsem před dvěma dny jela
takovou dálku do lesů a nic nenašla. Přesto jsem si kolo zaparkovala u hájenky,
zamkla ho a vešla do příměstského lesíka. Hned na kraji jsem našla krásnou
velkou babku.
Po pár metrech mého hledání, to jsem měla v látkové tašce jen tu jednu jedinou babku, jsem potkala myslivce. Procházel lesem, svou flintičku pověšenou na rameni, na nohách vysoké holínky, protože bylo po dešti. Pozdravil a se slovy „nic neroste“ šel dál. Já to ale nevzdala. Našla jsem klouzka a ještě několik babek, nic víc. I tak to bylo pěkné na příměstský lesík. Chodila jsem v blízkém okolí domků a zahrádek, nic jsem přece nemohla najít? Na kraji lesa jsem si zkrátila cestu přes trávu. Rostly tam břízky a svítilo sluníčko. Najednou jsem na něco šlápla. Tím něčím byl krásný praváček. Vedle něj jsem zahlédla dalšího a opodál třetí nádherný exemplář. A tak jsem byla nakonec hodně spokojená.
V lesíku jsem byla celkově jen půl hodiny, prošla jsem se, projela na kole a doma si přichystala voňavou bramboračku. Mimochodem, všichni tři praváci byli zdraví, nečerviví. Odměnou mi mimo jiné bylo i to, že když jsem následující ráno stoupla na váhu, měla jsem o kilo méně.
No, není to nádherný začátek nového školního roku?
ChytráŽena.cz