Letní dovolená na Hané

Mám přátele na Hané. V malé vesničce kousek od Vyškova na Hané bydlí kamarádka s rodinou, její maminka a bratr. Vesnička se jmenuje Chvalkovice na Hané, má 320 obyvatel a je tak malá, že v současné době v ní není ani jedna prodejna. Mívali tu dokonce samoobsluhu, ta ale zkrachovala. Pak v jednom z domků prodávali v malé místnosti velikosti obývacího pokoje základní potraviny. Jenže majitelé byli již staří a „pověsili živnost na hřebík“.

A tak ve vesnici zbyly jen školky, škola pro první stupeň a hospoda. Přesto sem za svými přáteli moc ráda jezdím. Jako by se tu zastavil čas, a to mě, městského člověka, láká nejvíce. V dobách nedávných, když tu byl ještě kolchoz, kde se chovala prasata a teletník, jsem syna vodívala právě sem, aby se podíval, jak taková kráva a prase vůbec vypadají. Městské dítě zná víc slona nebo páva ze ZOO, než obyčejná hospodářská zvířata. Syn si pochoval sele, podrbal malé telátko, a byl šťastnější, než kdyby strávil týden u moře.

Mí přátelé chovají na zahradě králíky. To je také lákadlo pro syna a našeho psa Bena, kterého bereme na Hanou s sebou. Přátelé jsou tak srdeční a pohostinní, ti by uvítali i smečku psů. Opět jedna vlastnost, která je u městských lidí vzácnější. Beník se často usadí mezi králíky a nedovolí, aby jim někdo ublížil. A nebo se usadí na židli, kterou mu přisuneme, a celý den dokáže sledovat ušáky v jejich dřevěném příbytku.

Takový obyčejný den na malé vesničce na Hané je pro nás svátek. Syn vždy vyběhne ráno ještě v pyžamu na dvůr a zaujme místo v houpací síti, zavěšené mezi třešní a ořechem. Tam většinou i snídá. Žádný ruch, spěch, žádný budík. Budí nás nanejvýš kohoutí kokrhání, chrochtání pašíků v chlívku, nebo štěkot psů. A žádný smog, smrad z aut a jiné městské vymoženosti.

Přátelé se snaží, aby náš pobyt u nich byl pro nás zajímavý a plný zážitků. A proto vymýšlejí, kam bychom mohli zajet. „Co kdybychom zajeli do Kroměříže, podívat se po městě a na zámek,“ láká kamarádka. Nechápe, když jí vysvětluji, že si chci jít lehnout na pole a pozorovat mraky. „A můžeme taky do Brna!“, jásá její bratr Tomáš. „Ne, já bych radši k řece Hané, sednout si na břeh a máčet si nohy ve vodě,“ oponuji. „Můžete zajet do Vyškova podívat se po obchodech,“ napadne jejich maminku. A já jen krčím rameny: „Když já bych radši to pole, obchodů a města mám dost.“ A protože nás přátelé mají rádi, vypravujeme se na pole, kde Beník běhá a „loví“ hraboše. Oni mu většinou utečou, aniž by si jich všiml, pro něj to je ale zábava. Ležíme pod jabloní a pozorujeme oblohu, nebo se vydáme k řece Hané. Co na tom, že od doby, kdy paní Pospíšilová, maminka Evy a Tomáše, byla u řeky naposledy, její břehy patřičně zarostly kopřivami? Brodíme se jimi a vstupujeme do řeky, kterou se brodíme. To je dobrodružství! Odpoledne se sváží sláma. Tomáš se omlouvá, že musí balíky slámy vyházet a uložit do stodoly. „Jé, já budu pomáhat!“, křičí syn, jako by mu nabízel čokoládu. Celé odpoledne pak rovná s Tomášem balíky slámy a je skutečně šťastný. Tak rozjásaného jsem ho už dlouho neviděla. Naposledy tak jásal, když v naší domácnosti přibyl nový člen, a to počítač. K večeru přichází celý oteklý a uslzený, protože se u něj objevila alergie. Je ale rozesmátý, protože se rozhodl spát s Tomášem ve stodole na slámě. Nakonec se úsilím všech podaří přemluvit ho, aby tak nečinil. Má přece alergii! Smutný je jen chvilku, přesně do doby, kdy Tomáš přinese těžkou sekeru a rozhodne, že se večer bude dělat oheň. Místo spaní na slámě se koná táborák. Lukáš je unesen. A nejen on, i já si při plamenech ohně zavzpomínám na časy, kdy jsem jezdívala na dětské tábory a bylo mi fajn. Opečeme si párky, brambory, Lukáš si napíchne i jablko a chleba, jen, aby měl co opékat. Spát se jde až k ránu. To si ještě všimnu, že na vesnici jdou hvězdy vidět mnohem lépe, než u nás ve městě.

A tak to chodí každý den. Jednou jdeme na kukuřici, pak zas vykoupat se do rybníka, pořád máme co dělat. Jen neradi se vracíme domů, do města. To, že jsme opět „doma“, cítíme už ve vlaku. Do nosu nás začne štípat smog a městský smrad. Jak to, že jsme ho předtím necítili?

Ale za rok, za rok se zase vrátíme do kraje, kde jsou lidé víc pohostinní, žijí tam skromněji a jako by se u nich zastavil tak trošku čas.