Léto ve třech

Když jsem Michala poznala, byla jsem téměř rok nezadaná a, jak se říká, dávno zralá na další vztah.

Mhouřil oči do sluníčka a marně se snažil rozluštit rozpitý jízdní řád. Bylo po dešti. Voda nateklá za prasklou tabulí skla změnila řád k nepoznání. Občas nosím v kabelce malý jízdní řád, protože často cestuji a vím, že na zastávce čas od času řádí vandalové a řád chybí. „Můžu vám pomoci?“ zeptala jsem se ho. „Potřebuji zjistit autobus do Ostravy,“ řekl a mile se usmál. A tak jsem mu vyhledala spojení pro následující dvě hodiny. Nakonec jel domů až za hodiny tři. Pozval mě totiž na skleničku.

V útulné restauraci, kam občas zajdu s kamarádkami, bylo prázdno. Povídali jsme si. Zjistila jsem, že bydlí sám s mámou, tatínka už nemá. A byl, stejně jako já, nezadaný. „Co na tom, že jsem o dva roky mladší,“ řekl, když jsme zjistili svůj věk. „Důležité je, jak si rozumíme. A ty, zdá se, máš podobné zájmy, jako já.“ Musela jsem mu dát za pravdu. A tak jsme hned druhý den vyrazili na bruslích na inlinovou cestu kolem našeho města. Následovalo kino. Pak mě pozval na výlet na hory. „Můžu vzít kamaráda?“ ptal se Michal a díval se mi zpříma do očí. Chtěla jsem být jen s ním a zároveň jsem byla ráda, že mě chce představit svému kamarádovi. A tak jsem souhlasila. S Ondrou, jeho kamarádem, jsme vyrazili na hřebenovou túru, a dobře jsme se bavili. Ondřej měl s sebou i svého psa Bada. Jen kluci občas zapomínali, že jsem tam já. Bavili se o autech, o práci a o takových klučičích věcech, že jsem chvilkami ztrácela nit a největšího parťáka mi dělal právě Bad. Házela jsem mu klacky a on mi je poslušně nosil zpět. Na chatě jsme si dali gulášovku, Michal si mě přitáhl k sobě a řekl mi: „Mám tě rád.“ A mně bylo prima. Tak náš vztah plynul asi tři měsíce. Často jsme brávali Ondřeje s sebou. „To s námi musí pořád trávit společně čas?“ ptala jsem se. „Nemůže si najít holku? Není ti to divné?“

Léto ve třech „On ale holku zatím nechce. Je to kamarád. Tobě vadí?“ odpovídal Michal. „Ne, ani ne, ale chci být s tebou taky sama,“ trvala jsem na svém. „Ale vždyť jsme, pusinko, i sami.“ Bývali jsme. To byl ale Ondřej v práci nebo byl jinak zaneprázdněný. Měla jsem ale Michala ráda, a tak jsem mu kamaráda tolerovala. I já mám přece kamarádky. Michal už taky poznal Markétu, Janu a Lenku. Občas jsme k nim dokonce zašli na kafe. Ony ale byly zadané a své partnery měli u sebe, zatímco Ondřej byl stále sám. Zdálo se, že mu to ani nevadí.

Přišlo léto a my plánovali dovolenou. Chtěli jsme zajet na týden nebo deset dní někam do kempu do chatek a vzít s sebou kola. „Tady by to bylo prima!“ zabodl Michal prst do stránky katalogu. Kemp na břehu rybníka, v blízkosti lesa, vypadal krásně. I chatky vypadaly dobře. Byly ale pro tři a platilo se i volné lůžko. „Tam nemůžeme, jsou pro tři a museli bychom zaplatit i třetí postel.“ Bylo mi to líto. „Co kdybychom vzali s sebou Ondřeje?“ „Ty ho chceš s sebou tahat i na dovolenou?“ zeptala jsem se. „No, je to kamarád.“ Napadlo mě, že bych i já mohla vzít kamarádku, která se právě rozešla s přítelem. Ještě se z toho dostávala a dovolená by jí třeba pomohla. Navíc by se k Ondrovi hodila. Ale to by nám zase jedno lůžko chybělo… Kamarádka nakonec odmítla jet s námi, zato Ondřej byl nadšený. „Vezmu si taky kolo, a Badyho pohlídají rodiče!“ jásal. Nakonec jsem to i uvítala. Jediný Ondra měl totiž auto, a tak jsme se nemuseli štrachat na dovolenou vlakem, ale jeli jsme pohodlně autem. „Ty si nesedneš ke mně?“ ptala jsem se Michala, když jsem automaticky usedala na zadní sedadlo Ondrova Opela. „Musím navigovat,“ odpověděl a významně zvedl mapu. „Nebo chceš velet ty?“ usmál se. Mávla jsem rezignovaně rukou. Nudila jsem se na zadním sedadle auta, zatímco kluci se očividně bavili. Auto tak rachotilo, že jsem z jejich rozhovoru neslyšela vůbec nic, dolehl ke mně jen občasný smích.

Po příjezdu jsem se těšila, že chatka bude jako na fotce v katalogu. Tam totiž byl patrový srub, ve kterém dole byla jedna postel a nahoře malá ložnička se dvěma lůžky. Chyba lávky, uvítala nás jednopatrová chatka se třemi lůžky rozházenými v jedné místnůstce. Vršek chatky poněkud chyběl. „To nebudeme mít žádné soukromí,“ šeptla jsem Michalovi do ucha a hned jsem se vypravila za správcem. „Chceme tu chatku s oddělenými ložnicemi,“ dožadovala jsem se katalogového srubu. „To jsou staré fotky, sruby tu už dávno nemáme,“ usmál se správce. „Ani jeden?“ Byla jsem smutná. Dostalo se mi zamítavé odpovědi. Byla jsem zklamaná. Tak já jedu se svým milým na dovolenou, abychom si užili soukromí, a místo toho budeme sdílet pokoj s Ondřejem! Špatná nálada mě hned druhý den opustila. Ondra naplánoval pěkný cyklistický výlet a zpět do kempu jsme se vrátili tak unavení, že nás veškerá romantika přešla. Utrmácení jsme se vykoupali a všichni tři usnuli jako neviňátka. Celý týden Ondra vymýšlel, plánoval a mně to vlastně vyhovovalo. Na nákup zajel vlastním autem a my s Michalem měli alespoň hodinku sami pro sebe. A také jsem si říkala, že dovolená není od toho, abychom si ji zošklivili, ale právě naopak.

Předposlední den svítilo nádherně sluníčko. „Dnes nikam nechci, chci se opalovat,“ přednesla jsem hned po snídani svůj plán. Kluci se netvářili moc nadšeně. „Půjdeme k rybníku, vykoupeme se, podívejte, jak tam krásně svítí sluníčko,“ udělala jsem prosebný kukuč a kluci se nechali obměkčit.

„Běž napřed, my tam přijdeme. Vyber pěkné místo blízko hřiště, vezmeme balón, karty a další věci,“ vyslal mě Michal a dal se do balení. „Vemte i pití a něco k jídlu,“ špitla jsem, popadla osušku, opalovací krém, časopis a vyrazila. Na pláži už byla spousta lidí. Rozložila jsem osušku tak, aby se vedle vlezli ještě kluci, a dala jsem se do čtení. Slunce svítilo tak, že jsem brzy usnula. Po asi hodinovém spánku jsem zjistila, že Michal s Ondrou ještě nedorazili. Ramena jsem měla připálená, do vody se mi nechtělo. A tak jsem se šla podívat zpět do chatky. Když jsem otvírala dveře, zaslechla jsem podivný zvuk. „Snad se něco nestalo?“ blesklo mi hlavou. Stalo. Našla jsem oba při vzájemném milování. Ani si mě nevšimli. Vyběhla jsem z chatky ven a utíkala k lesu. Pro slzy jsem vůbec neviděla. „Jak přežiji noc? Co budu dělat dál?“, to vše mi prolítlo hlavou. Nakonec jsem se vrátila zpět, to už byli kluci oblečení a hledali mě na pláži. Pár kousků mého oblečení putovalo do cestovní tašky, líčidla, hygienické potřeby a obuv za nimi. Byla jsem přichystaná opustit kemp.

Když jsem stopovala u silnice vedoucí ke kempu, minul mě Ondrův Opel. „Co blbneš? Kam jedeš?“ ptali se o překot. A tak jsem jim na rovinu řekla, co jsem viděla. Ani se nevymlouvali, nic nezapírali. Nabrali mě a jeli jsme domů. Já opět na zadním sedadle, tentokrát uplakaná.

Když jsem se později ptala Michala, proč to táhl se mnou i s Ondřejem, když dávno musel tušit, že je na kluky, řekl mi: „Chtěl jsem vypadat jako ostatní. Není to lehké být gay.“

To jsem ale pochopila až za nějaký čas, když jsem si našla nového přítele a zlost mě přešla…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete