Lidičky ze Strašnic

Jsem Pražák. Prvních pět let života jsem bydlela ve čtvrti Strašnice. Nebylo tam nic tak strašného, nebo strašidelného, jak by se podle názvu dalo předpokládat. Ostatně, co by se potom asi tak mělo nacházet v Ďáblicích, báli by se lidi jezdit do Hrdlořez? Navštívil by ještě někdo někdy Hostivař?

Strašnice tenkrát byly spíš okrajová čtvrť, žádné výstavní bulváry, žádné monumentální stavby, luxusní obchody a kina. Snad jen strašnické krematorium stojí za zmínku. Ale co bylo ve Strašnicích nejzajímavější, byli místní obyvatelé.

V domě, kde jsem bydlela s rodiči a prarodiči, byly na patře ještě sousedky Žofie, Sofie a Marie. Paní Žofii jsem znala jako roztomilou starou dámu, která i jako sedmdesátiletá chodila pouze v květovaném župánku barvy růžové, v pantoflíčkách s labutěnkou téže barvy a zlatým přelivem na svém drdolu, vždy ozdobeném květinou.      

Paní Sofie byla původem Ruska a v podstatě hovořila vždy jenom o svých dvou synech, kteří byli někde u Moskvy lékaři. "Róman a Tólik" byli ti nejskvělejší synové, tak moc zaneprázdnění, že jí posílali pouze pohled k Vánocům a narozeninám.       

Třetí, paní Marii, jsem neznala, teda vždycky, když jsme se vraceli domů, vykukovala ze dveří a zdravila se s námi, ale měla přes nos a pusu šátek. Někdy v dětství jí totiž diagnostikovali podezření na tuberkulózu a ona byla přesvědčena, že bacil v ní bydlí a čeká jen na to, aby mohl na mě zaútočit, až půjdu okolo jejích dveří s lízátkem. Takže vlastně ani nevím, jak vypadala.

Poslední partají na patře jsme byli my. Bydleli jsem v bytě dva + kuchyňský kout + kumbál v počtu čtyři dospělí + dítě, teda já. Pokojíčky byly maličké, kuchyňský kout byl spíše koutek, kumbál byla místnůstka bez oken, kde si ostatní sousedi nechávali udělat koupelnu, nebo komoru na potraviny, nebo malou dílničku. Ale u nás to bylo království dědečka. Dědeček byl totiž sběratel. Sbíral všechno - známky, noty (byl velký milovník vážné hudby), pohledy a jiné a jiné. Kvůli svým sbírkám byl ochoten podstoupit ledacos, například aby získal odznak parašutista - ve svých pětasedmdesáti letech skočil padákem. Sbíral i slovníky, mluvil plynule sedmi jazyky a v téměř osmdesáti se začal učit maďarsky, aby zjistil, jestli ho příbuzní na Slovensku nepomlouvají.

Ve svých sbírkách měl i věci nepochopitelné, například velký igelitový pytel plný knoflíků. Ten se jedné noci protrhnul a jak se knoflíky sypaly na dlaždice, dělaly takový rámus, že babička v domnění, že začala válka a je nálet, se začala balit a chtěla nás hnát do sklepa. Dědeček byl i občasný kutil, teda ne, že by ho to bavilo, ale když se něco rozbilo, věděl si rady. Po svém. Jednou nějak špatně manévroval s obrazem, který chtěl pověsit, a urazil kus rámu. Tak vzal sádru a rám prostě dotvořil, celé to dílo pak natřel kamnářským stříbrem a dal na zeď. O babičku se pak pokoušel infarkt. Nebo se nám na balkoně odloupl kus omítky, tak vzal opět sádru (s tou velmi rád pracoval) a zase stěnu domatlal, zdála se mu ale fádní, tak ji ještě dozdobil střepy z nějakého malovaného talíře a dokonce i pravými českými granáty!!! Na toto dílo byl opět velmi pyšný. Mě učil, že jakmile se na balkoně objeví v omítce prasklinka, je nutné ji zalepit - žvýkačkou.  Byl to veselý človíček a znala ho celá ulice.

Dědeček, babička a i všechny sousedky už samozřejmě nejsou mezi námi, ale na všechny vzpomínám s láskou a Strašnice jsou místo, kam se vždycky budu ráda vracet.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10