Listování v památníku

Většinou na podzim na mne padá nostalgie a prohlížím si staré fotky nebo také památníky. Mám dva. Dnes jsem vzala do ruky ten starší a ejhle, otevřel se mi na stránce, kde je napsáno:

Až budeš po letech číst tyto řádky, vzpomeň si na chlapce Jardu V.

Tak vzpomínám:

Bylo to v padesátých létech, mně bylo necelých 11 let. U nás na vesnici bylo poměrně čerstvě založené JZD a to obnášelo zřídit společné ustájení dobytka. A protože nikdo neměl tak velké stáje, dorazili do vsi 3 zedníci, aby tu něco přistavěli, tu probourali příčky a tu nově postavili. Byl to jeden starý zedník a dva mladí kluci. Byli ve vsi ubytovaní a na jídlo chodili – kam jinam než k manželce předsedy JZD, což byla shodou okolností matka mé kamarádky.

My děti jsme je často a rády pozorovaly při práci, běhaly jsme v čerstvě postavených stáních pro prasata nebo telata. Líbila se nám vůně malty a trávily jsme ve společnosti zedníků hodně času.

Listování v památníku Během krátké doby jsme s nimi byly jedna ruka. Starý si vymínil, abychom mu říkaly dědo a kluci byli - jeden Venca a jeden Jarda. Když měli čas, tak si s námi i hráli. Kopanou, vybíjenou, na schovku. Jarda byl trochu zpátky, spíš málomluvný, ale Venca byl veselá kopa, samá legrace. Ačkoliv - někdy se rozčílil a pak bylo lépe jít mu z cesty.

Jednou si přinesl jitrnici a dal ji do kuchyně, aby mu ji paní pak ohřála ke svačině. My děti jsme mu provedly takový žertík. Milou jitrnici jsme na jedné straně odšpejlovaly, prejt vymačkaly a snědly a jitrnici naplnily pískem. Přišel na to, až když ji měl na talíři. Tenkrát jsem myslela, že nás fakt zabije.

V místnosti, kde bydleli, si museli sami topit a tak si u předsedů vždycky sekali dříví. A tehdy kamarádku napadlo, že jako odškodnění za jitrnici, jim to dříví nasekáme. Začala sekat a vtom Venca prohodil, že já asi sekat dříví neumím. Hned jsem se chytla. Co by ne, umím. „Tak sekej, a taky nadělej třísky na zátop. Musí jich být hodně.“ Když jsem byla hotová, řekl, že to musím odnést k nim a dát to ke kamnům. Ale až večer, až budou mít po práci. Jestli to vůbec unesu a jestli se nebudu bát, protože v průjezdu u jejich domu je tma jako v ranci. Samo sebou jsem prohlásila, že nejsem žádná bábovka, dřevo unesu a tmy se nebojím.

Najednou slyším, jak Jarda polohlasem říká: „Venco, neblbni, vždyť je to ještě dítě.“

Venca se ušklíbl a řekl: „Kup si brejle, Jaroušku.“ To už slyšely děti, smály se a začaly na Jardu pokřikovat: Kup si brejle, Jaroušku, ačkoliv asi ani nevěděli, o co jde. Přiznám se, že i mně přišla Vencova odpověď vtipná. Venca je frajer, myslela jsem si. No a slíbila jsem, že dřevo donesu.

K večeru jsem se tedy na dvůr vrátila, nabrala polínka a třísky, měla jsem toho plnou náruč a vypravila se přes náves k obydlí zedníků. Když za mnou zapadla těžká vrata a ocitla jsem se v průjezdu, musela jsem se zastavit – byla tam skutečně tma. Vtom mě někdo vzal za rameno. „Co tady chceš?“ Jarda. „No, co, nesu polínka a třísky, jak jsem slíbila. A co ty tady chceš?“ „Já tady číhám na jednu pitomou holku, co ponese dříví. Tak mi to dej a mazej domů.“ „Ne, ne, musím to položit až ke kamnům, jinak budu srab, říkal Venca.“

Sebral mi můj náklad a strkal mě ze vrat. Vysmekla jsem se mu a utíkala k domu, sice bez polínek, ale Vencovi to aspoň řeknu. Jarda mrsknul dříví na zem a pár skoky mě dohonil. „Koukej mazat domů, nebo tě fakt zbiju.“ Tvářil se tak, že jsem uvěřila. Uraženě jsem se otočila a metla domů.

Druhý den se Venca do mě navážel, že jsem srab a bábovka, neunesu trochu dřeva a potmě se bojím. Říkal to před dětmi a tolikrát, že jsem se málem rozbrečela. Pak mi navrhl, že si to můžu zkusit znovu. Ne, už jsem nechtěla. Dřeva měli dost a práce jim končila, věděla jsem, že už pojedou pryč. Najednou už mi Venca nepřišel tak skvělý. Ale než odjeli, dala jsem jim památník, aby mi tam všichni tři na památku něco napsali a nakreslili.

Děda mi obkreslil kytičku a těžkou rukou napsal veršík a věnování, Venca mi přes modrý kopírák okopíroval nahou ženu. Pamatuju si, že jsme se s holkama dohadovaly, jestli je to sprostý obrázek nebo umění. Jedna holka pak rozhodla, že je to umění, protože ta ženská si klín zakrývá rukou. Ale pro jistotu jsem to doma neukázala.“Umění“ se však v mém památníčku dlouho neohřálo. Dala jsem památník další kamarádce, obrázek objevila její matka a ta bez dlouhých cavyků stránku s uměním vytrhla a zničila. A navíc to řekla naším. Takže na Vencu žádnou památku nemám. Nemrzí mě to. Po čase se po vsi začalo říkat, že ten zedník Venca sedí – prý pro zneužívání nezletilých děvčat.

Jo a Jarda mi tužkou do památníku nakreslil hrad – asi jako Karlštejn. Pravda, je trochu nakřivo, ale mně se stejně líbí. A je tam připsáno – vzpomeň si na chlapce Jardu V. Tak jsem si vzpomněla. Vždyť on byl vlastně můj Anděl Strážný.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete