Luboš

Od úmrtí manžela, našemu synovi byly tehdy jen tři dny, žiji sama. Syna jsem si vychovala, a dobře vychovala, sama. Vystudoval dvě vysoké školy a deset let žije se svou přítelkyní. Oba pracují a dokáží se o sebe postarat.

Já během svého života neměla nouzi o muže. Dalo se říct, že o mě byl v mládí zájem. Já ale byla příliš zlomená smrtí milovaného muže. Jednou pro vždy jsem si řekla, že už nechci s mužem žít a podruhé se vdávat. Měla jsem od té doby dva vážné vztahy. Ten první skončil právě proto, že jsem se odmítala přestěhovat k partnerovi do zadluženého domu. Musela bych se přestěhovat ze svého krásného bytu v osobním vlastnictví do starého domu ve špatném stavu, investovat do této nemovitosti, pokud bych nechtěla spát v domě se starými okny, které se nedaly pořádně zavírat, a odejít ze zaměstnání, protože od partnera bych se do práce nedostala. Byla to příliš vysoká cena za lásku.

Další vztah, který jsem měla po úmrtí milovaného muže, trval roky. Nakonec ho ukončily zdravotní důvody partnera, který se odmítal léčit se svými psychickými problémy. Neskončilo by to dobře, a tak jsem se rozhodla vše ukončit. Od té doby žiji sama a muž mi tolik nechybí. Vždyť mám už po padesátce. Ano, někdy je mi smutno, ale to bývá i těm zadaným. Mám svou rodinu, přátele a spoustu koníčků. Partnera mi nahrazuje pes, který nezradí a jde se mnou, kamkoli chci a kdykoli chci a můžu. Vím, není to člověk, ale nezradí a miluje mě takovou, jaká jsem. Navíc mám časově náročné zaměstnání. A tak si žiju vlastně spokojeně.

Nedávno jsem ale na jedné z procházek potkala muže, který se mi líbil. Tvářil se, že sympatie jsou oboustranné. Přijel do našeho města něco vyřizovat, jak mi řekl, a hned jel zase zpátky. Měl totiž hned několik zaměstnání.

Luboš byl o pět let mladší než já. Nikdy mě nelákali mladší muži. Připadalo mi, že by mě brzy opustili pro nějakou mladší ženu. Luboš byl ale poměrně robustní, až mírně obézní postavy. Nejsem žádný drobeček a silní muži mi tolik nevadí. Luboš byl navíc hodně aktivní. Pracoval jako strojvůdce a ve volném čase měl asi tři další práce. Byly to nasmlouvané audity u firem a další „brigádky“, jak to nazýval. Vlastně mi imponovalo, že je tak aktivní. Nemám ráda líné lidi. Poté, co jsem poznala své vrstevníky, kteří maximálně vzpírají půllitry, řada z nich po padesátce nepracuje, protože mají přece nárok na podporu a spousta z nich nerada chodí, natož aby plavala, běhala nebo jezdila na kole, jsem zanevřela na lenochy. Já jsem dosti aktivní člověk. Miluji výlety, cyklistiku a další sporty. Jen někdy opravdu není s kým. A tak, eventuálně, bych možná partnera po svém boku uvítala. Luboš byl navíc hodně vysoký, a to se mi líbí. Tím, že jsme se potkali ve městě, kde bydlím, jsme mohli prohodit pár vět a vyměnit si na sebe kontakt. Měla jsem z něho dobrý pocit.

Od této chvíle Luboš pravidelně volal. Lichotilo mi, že mi volá mladší muž. Jen čas na setkání neměl. Musím to prý chápat. Do konce prázdnin si nasmlouval brigády mimo zaměstnání. Musela jsem být tolerantní, každý má něco. I já se domluvila s kamarádkami, že s nimi poletím v září k moři.

Luboš byl po telefonu pozorný. Jen dlouho trvalo domlouvání další, nyní už plánované, schůzky. Jakmile jsem měla několik dní volna, musel Luboš do práce, na brigádu nebo k lékaři. Z prvního opojení jsem pomalu střízlivěla. I kdyby byl ze zlata, co s mužem, který prostě nemá čas? Jeden den se přece jenom se mnou domluvil. Jenže…přijel na místo téměř s hodinovým zpožděním. Důvodem byla dopravní zácpa. Nevím, ale já vždy na důležitou schůzku dorazím včas, protože počítám s časovou rezervou. Po deseti minutách v kavárně, kdy Luboš do sebe vyklopil kafe a já ho pomalu usrkávala, aby mi vydrželo co nejdéle, mi sdělil, že už musí jít. Údajně ještě trénuje malé fotbalisty. Neviditelně jsem skřípala zuby. Tak dlouho jsem se česala, oblékala, fintila kvůli pár minutám. 

Luboš poté neztratil zájem a volal dál. A volal i po mých nočních směnách brzy ráno, kdy jsem konečně unavená usnula, po celodenní směně večer, kdy jsem padala únavou, nebo pozdě v noci. Bylo mu jedno, že jsem unavená. Prvotní okouzlení přešlo u mě v mírný nezájem. Chtěla jsem mu ale ještě dát šanci. A následovalo čtrnáct dní domlouvání, kdy Luboš opět neměl čas. Rostly právě houby a já zatoužila po výletě. Moc ráda sbírám houby. Luboš ale neměl kdy. Nakonec ho napadl „úžasný“ nápad. Celý víkend pracoval a já měla právě ten víkend volno.

„Co kdybych tě vyzvedl a jela bys se mnou vlakem?“

„Vlakem? Kam?“ Zajímalo mě, co má za lubem. No, měl směnu, tak ho napadlo, že bych se mohla svézt s ním. A nevadil ani můj pejsek. Už jsem viděla Ronyho, jak je štěstím bez sebe z letního dne, kdy bude zavřený ve vlaku. Ne, že by mu vadilo cestování. Vždy je ale zakončeno výletem v přírodě. Když jsem to Lubošovi řekla, měl okamžitě řešení. Trasa jeho jízd vede totiž lesem, a dokonce tam, prý, rostou i houby.

„Můžu tě někde v lese vyhodit,“ řekl s úsměvem. Už jsem se viděla, jak jedu přes půl republiky, vlakem, se psem a košíkem, abych sama vystoupila někde v lese a šla sbírat… A možná, když budu hodná, mě pak někde vyzvedne? Nebo to má vymyšleno tak, že potom budu hledat spojení domů sama? Odmítla jsem tento úžasný nápad. Právě nedávno kolegyně z práce potkala s rodinou medvěda. Byli na houbách a medvěd je překvapil. Naštěstí se to obešlo bez napadení a medvěd, jak se zjevil, tak také zmizel v hustém lese. Už jsem neměla o komunikaci s Lubošem zájem. Také proto, že mi stále jen volal a v jednom kuse se ptal, proč nechci v budoucnu s mužem žít.

„Ty máš snad svůj byt pronajatý?“ Zeptala jsem se na rovinu. Mám svůj malý byt, který mi koupili rodiče, když jsem zůstala se synem sama. Byt, který jednou zdědí syn. Byt, který miluji. Mám ho kousek od svého pracoviště a ještě blíž od svých rodičů. Jsem v něm zvyklá. Luboš mi na počátku řekl, že bydlí v podnájmu. Až teď se přiznal, že oním pronájmem je vlastně ušmudlaný pokoj v hotelovém domě s nevalnou pověstí. Ano, Luboš bydlel v hoteláku, který jsem byla zvyklá vídat ve večerních zprávách, protože zde často docházelo k vraždám, hádkám, rvačkám a jiným nepokojům! 

Už mi docházelo, proč na mě naléhá, abych chtěla s mužem žít. S jakým mužem ale? Volali jsme si už měsíc a prakticky jsme se neznali a neměli vlastně jedinou schůzku, když pominu oněch pár minut v kavárně, kde mě nechal sedět u nedopité kávy a zmizel. Sice útratu zaplatil i za mě, nechal si ale vyplatit celý výdavek, který činil celých jedenáct korun. To i já jako žena bych nechala jako spropitné. Nechápala jsem, kam dává peníze. Měl několik zaměstnání, na těch pár minut přijel v obyčejném triku a riflích a bydlel v temné kobce pokoje na ubytovně. Navíc naléhal na ženu, kterou nezná, aby si ho snad vzala k sobě domů bydlet. Začal mi být nepříjemný. Ale Luboš stále volal, až jsem na něj jednou uhodila. Chtěla jsem od něj jasně vědět, kdy bude mít celý den čas na výlet na hory, nebo na welness, abych měla prostor si s ním promluvit a konečně zjistit, jaký je.

Po dlouhém plánování jsme přece jen našli jeden jediný den, kdy máme oba volno. Sice to bylo za další dva týdny, ale přece. Bylo domluveno, pojedeme na houby. Ještě tenkrát rostly.

Ještě ten večer mi ale volal, že na houby nemůže. Jako důvod uvedl návštěvu lékaře. Z lékaře byl nakonec psycholog. Znejistěla jsem. Je snad duševně nemocen?

„Když já to potřebuji k soudu,“ řekl. K jakému soudu? Proč já neprchla hned na začátku? Proč zná mou adresu i adresu mého pracoviště? To proto, že naléhal. Nedal pokoj, a hned, jak zjistil, kde bydlím, přijel jako z práce před náš panelák. Samozřejmě, že jsem ho nevzala k sobě domů. Věděl ale, kde přesně bydlím. Když se pak dozvěděl, kde pracuji, a že tam je veřejně přístupný automat na kávu, objevil se jednoho dne, když jsem měla směnu, u mě v práci. Jel prý ze zaměstnání a dostal příšernou chuť na kávu, a tak si ji jel koupit k nám do automatu. Bylo mi to nepříjemné. Všichni ho viděli, včetně mé vedoucí, která nese jen nerada, když do zaměstnání přijde nějaký známý jejích podřízených. A najednou tu stál Luboš a neměl se k odchodu. Pomalu jsem ho musela vyhodit. Do hodiny mi volal.

Nyní ale zpět k informaci o soudu. Michal šel s pravdou ven. Byl rozvedený jen pár měsíců. Se svou bývalou ženou, které se nechtělo pracovat, si vzali do pěstounské péče celkem tři děti. Byly to romské děti s větší či menší dysfunkcí nebo poruchou. Myslela jsem si, že to byl šlechetný čin ženy nebo muže, z nichž jeden nemůže děti mít. Chyba! Oba mohli mít své děti. Bylo by to ale finančně nevýhodné. Na cizí děti v pěstounské péči dostali příspěvky, které pokryly i jejich potřeby. Nyní všechny tři děti, a s nimi i tučné příspěvky, zůstaly jeho ex. 

No a Luboš chtěl vysoudit nejstaršího chlapce do své péče. Soudkyně mu prý sdělila, že se mu to může povést, pokud si najde solidní ženu a bude s ní žít. Roční holčička a tříletá dívka by zůstaly jeho bývalé ženě. Luboš si troufl na sedmiletého chlapce. Proto potřeboval ženu, která by byla slušná, zajištěná, měla vlastní byt a byla bezúhonná. Proč nesbalit padesátnici, která má už vlastní dítě odrostlé z domu, bydlí ve vlastním, má vzdělání a slušné zaměstnání? O to mu celou dobu šlo.

Konfrontovala jsem ho se svým zjištěním, opět telefonicky, protože už to bylo téměř dva měsíce od našeho prvního setkání, ale čas na další schůzku neměl.

„Ale já můžu pronajmout velký byt pro nás všechny ve vašem městě, kde bychom mohli žít spolu,“ argumentoval. Do té doby se mě ani slůvkem nezmínil o tom, jestli bych já ve věku babičky, těšící se mimo jiné na to, že snad se dočkám vlastního vnoučete, byla ochotná starat se o malého postiženého cigánka. Nejsem rasista. Dokonce schvaluji, že žena, která dítě nemůže mít, si adoptuje i znevýhodněné dítě. Já ale svého syna vychovala sama a vím, jak je to těžké. Vím, že věk sedm let je teprve začátek a to nejhorší přijde. Navíc se jedná o dítě s historií, postižené, genově znevýhodněné. Dítě, které bylo odebráno nebo odloženo a následně si zvyklo u pěstounky, kde žije s nevlastními sestřičkami. A nyní Luboš chce toto dítě vytrhnout z nového domova, kde si už zvyklo.

Při svých x zaměstnáních by mě nakonec přiměl, abych nechala své práce, kde mám sice malý příjem, ale práce mě baví, a starala se o cizího kluka. Já, která jsem ráda, že jsem své dítě vychovala a můžu nyní cestovat, sportovat, věnovat se práci, kterou miluji a ve volnu třeba odpočívat, se mám starat o cizí dítě. Malé dítě. Měla bych tyto dva přijmout do své domácnosti, nebo se přestěhovat do cizího bytu, který by mi neříkal pane, utratit své celoživotní úspory, které jednou budou dědictvím pro mého syna a jeho potomky, a ve věku cca šedesát let se starat o romského puberťáka? 

Ne, tak takto hloupá nejsem ani já, rozená samaritánka. Jsem sice hodná, soucitná a asi bych přijala milovaného muže s jeho potomkem. Možná bych pomohla milovanému člověku s péči o dítě adoptované nebo v pěstounské péči. To vše jde. Přinutit mě ale, abych s ním a dítětem žila, dělila se o vše, vychovávala a tvořila rodinu, to ne. Jednou provždy mám v tomto jasno. Měla jsem od úmrtí syna dva vztahy. Trvaly dohromady spoustu let a byly zpočátku pěkné. Nežili jsme spolu, a přesto jsme spolu trávili většinu volného času. Byli jsme plnohodnotnými partnery. Nakonec se to ale pokazilo. Nepřipustím, abych k sobě poutala takové dítě.

Tak jsem se naučila říkat ne a jít svým životem dál sama. A už nechci nikoho potkat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10