Lucerna a anonym

Před vchodem do tanečního sálu Lucerny je zatím pusto. Stojí tam jen vysoká černovláska s rozpuštěnými vlasy. Trhla sebou a zbledla, když je spatřila.

Tak to je ona, pochopila hned Eva, odvahu. Vzhlédla k manželovi a všimla si, že také pobledl.

To už stáli před tmavovláskou. „Nazdar, Hanko! Co že nejdeš dovnitř, už otevřeli!!" Přešlapoval Karel v rozpacích.

„Kubíčková,“ představila se Eva sama. „Máte také maturitní třídu jako manžel? Ne? tak tedy nemusíte nacvičovat nástup!

 Nemáte náhodou s námi stejnou loži? Taky pětku? Výborně! Aspoň nám to spolu do zahájení plesu uteče...“

Karlovi se třásly ruce, když manželce pomáhal z kabátu. Musel jí dát pochopitelně přednost... Když mu doma na poslední chvíli oznámila, že jde také, v rozčilení si ani nevšiml, co má na sobě. Teď s úžasem zíral na její dokonalá ramena a šíji s perlovým náhrdelníkem. Jeho žena byla obepnuta čímsi velice jemným v barvě syté modři, co na ní v životě neviděl.

Hanka si mezitím odložila sama. S žalostným údivem poznala na ženě svého milence nádhernou krajkovou róbu z butiku Borgia, jejíž cena by pohltila veškerou hotovost z její vkladní knížky. A co, řekla si tenkrát, Karel mě miluje pro mne samotnou, se svatbou budou výdaje, a tenhle šedý taft je docela efektní. Bohužel se už cestou v tramvaji poněkud pomačkal.

Modrooké blondýnce Evě to nezvykle slušelo. Spatřila se ve velkém zrcadle jako dokonalá dáma. Stouplo jí sebevědomí. Nedbale pokynula manželovi a vyzvala rozčilenou Hanku, aby ji následovala do lóže.

„Krásně odsud uvidíme,“ poznamenala spokojeně.

„Dojdu pro něco k pití,“ nabídla se Hanka ve snaze uniknout.

„Ale proč, za chvíli tu bude číšník,“ usmála se na ni Eva.

„Raději si popovídáme.“

„O čem?“ vyhrkla Hanka.

„Víte, mám starosti,“ zachmuřila se Eva. „Vidím Vás sice poprvé v životě, ale ráda bych se svěřila.“ Usmála se opět a pozorovala manžela, který stál se svou třídou na kraji parketu a úzkostlivě pátral v jejím obličeji.

„Kdo Vám hlídá děti?“ přiikrceně se zeptala Hanka.

„Tchyně. Má nás moc ráda. Jde o něco jiného...“ Otevřela kabelku a položila před nešťastnou dívku složený list papíru. „Nepodepsaný dopis,“ podotkla.

Hanka po něm přejela očima a nápadně zrudla.

„Ani se Vám to nechce číst, viďte?... Normálně bych to zahodila do koše, jenže se potřebuji poradit... Frekvence školních porad stoupá, a trvají až do noci. Při posledním praní jsem našla Karlovi na límečku košile rtěnku. Může to být jedině kolegyně ze školy.“

„Podle čeho...?“

„Podle tohoto anonymu... jen se podívejte“ -  a znovu přistrčila Hance dopis – „tady v tom souvětí udělá každý normální člověk chybu, jen češtinářka ne. Neučíte náhodou taky češtinu?

Podívejte: ON I ONA VĚDÍ, ŽE PATŘÍ K SOBĚ, A POZNALI, ŽE PŘED TAK VELKOU LÁSKOU MUSÍ JÍT VŠECHNO STRANOU...“

„Ta čárka před A na konci vložené věty,“ přiznala Hanka zdrceně.

„To je jasný,“ pochválila ji Eva.

„Než se mi narodil starší Kájík, taky jsem s velkým zápalem učila větný rozbor. Ale proti hrubkám tohoto druhu jsem byla bezmocná.... Paní kolegyně, je to smutné! Chyby ve větné interpunkci dělají nejen žáci, ale i kolegové inženýři!“

Do lože nakoukl číšník. Eva objednala džus a vodku pro obě.

„Ale i kdyby tenhle dopis psala učitelka, může ta žena být někdo jiný...“ pokusila se Hanka o záchranu.

„Nemůže,“ zavrtěla Eva krásně upravenou hlavou. „Ona to psala sama o sobě... Jiná ženská by v tom dopise urážela a nadávala, jenže ona tu píše o veliké lásce...“

„Dvakrát džus, dvakrát vodka!“ přišel číšník. Eva poděkovala.

„Ale proč?“ vykřiklo děvče zoufale.

„Protože Karel, jak jste si jistě všimla, není zrovna moc statečný muž.... Možná ve slabé chvilce slíbil, že se rozvede.

Ale nikdy se to neodváží říct mně nebo mámě, natož dětem.“

Ze sálu se ozvaly slavnostní fanfáry Gaudeamus igitur. Dekorování abiturientů začalo.

Hanka se sklopenou hlavou pozorovala pomačkaný šedý taft na svém klíně a připadala si jako Popelka v pracovním. Navíc jako ne moc hodná Popelka.

Jako by jí četla myšlenky, dodala Eva tiše: „Kdybyste věděla, co mě stálo oblečení na tenhle ples, co kadeřník a kosmetický salon, šla byste do vývrtky.“

Hanka se zoufale rozplakala. Slzy jí rozmáčely černou řasenku, a jak je stírala, rozmazala si je po tvářích. Eva jí mlčky podala zrcátko a čistý kapesník.

Po chvíli promluvila nečekaně měkce: „Tak už neplačte! Tohle není žádná výjimečná tragedie, co se stalo... nám oběma... i když láska někdy strašně bolí. Já taky nejsem veselá, jak se tady před Vámi dělám.

Jenže manželství nejsou staré boty, aby se daly jednoduše zout a zahodit... taky to jednou poznáte.“

„Paní Kubíčková, mně je špatně. Prosím Vás, já musím domů...“

„Tak já Vás aspoň doprovodím k šatně. Je doma Vaše maminka?“

Zavolala Hance dokonce taxíka. Než slavnostní ceremoniál skončil, stála už zas ve své loži. Dva maturanti si šeptali, jakou to má Kubíček kočku, a dívky měly dojem, že vypadá jako královna Alžběta v mladších letech.

Manželovi Eva oznámila, že slečně Hance se udělalo nevolno, ale že už nejspíš bude doma u matky, odjela taxíkem.

Potom tančila s Karlem a byla nejkrásnější dámou na parketu. Studenti se pak mohli přetrhnout, jak pro ni chodili, a maturantky zas prováděly svého třídního Kubíčka.

Po návratu domů společně zavolali Hance. Hančin hlas byl chladný, když se loučila s Karlem. O poznání vřeleji ujišťovala Evu, že už je všechno O.K.