Můj příběh začal, když jsme asi tak 14 dní před Vánoci r. 2010 zjistili, že jsem těhotná, miminko bychom moc chtěli, ale vzhledem k mým velmi komplikovaným dvěma předchozím těhotenstvím jsme si nebyli moc jisti, jestli to můžeme vůbec podstoupit.

Jela jsem tedy do ÚPMD na konzultaci s  doktory, kteří se o mě starali v předchozích těhotenstvích, ti mi sice potvrdili, že problémy opět budou, ale pokud mimi chceme, tak nevidí důvod, proč to dávat pryč. A tak nám začalo krásné období, alespoň jsem si to myslela...

Na Vánoce jsme našim dvěma dcerkám oznámili, že čekáme miminko a jim tak přibude bráška, nebo sestřička, obě dvě byly nadšené a na mimi se ihned začaly těšit, ani už je moc nezajímaly ostatní dárky. Pak nastalo to kruté probuzení druhý den, kdy jsem zjistila, že krvácím, ihned jsme se vydali opět do Podolí, kde mi bylo řečeno, že to vypadá na nastávající potrat a odjela jsem domů s léky na udržení a klidovým režimem.

Takto jsme přijeli ještě přesně na Nový rok, kdy se krvácení opět zhoršilo, ale na ultrazvuku bylo miminko krásně vidět, ale také se tam objevil krevní hematom. Takže jsme opět jeli domů s léky.

Když konečně ustalo krvácení, já jela na úplně první prohlídku do prenatální poradny, tak mně mimo jiné dělali i krevní náběry, protože jsem v minulých těhotenstvích měla problémy s játry a domů už jsem ten den nepřijela, zato manžel mně musel přivézt zabalenou tašku, protože jsem měla strašně vysoké jaterní hodnoty. Začala za mnou docházet internistka, dostávala jsem kapačky a pobyla si asi 15 dní v nemocnici, než se hodnoty trochu stabilizovaly. Poté jsem byla propuštěna do domácího prostředí s klidem na lůžku a léky.
Druhá hospitalizace mě čekala 11.5. opět docela nečekaně, kdy mi na velkém ultrazvukovém vyšetření zjistili, že mám natolik ztenčenou děložní stěnu, že by hrozilo prasknutí a s tím prý mě už domů nepustí. Nastoupila jsem tedy na rizikové oddělení v ÚPMD. Průběžně jsem chodila na kontrolní ultrazvuky, hned zkraje pobytu mi napíchali kortikoidy na dovyvinutí plic miminka, to už jsme věděli, že čekáme holčičku, a vyčkávalo se na jakékoliv zhoršení. Měla jsem strach z každého ultrazvuku, z každého vyšetření, co bylo přede mnou a před tím, jak se vyjádří doktoři.

Dne 25.5. - to jsem začínala právě 30. t. - začal jako každý jiný, proběhla vizita, kontrolní monitory, odpoledne za mnou přijel manžel a vše v pohodě, když odešel, byla jsem jen trochu unavená, tak jsem si na chvilku lehla, horší bylo probuzení, kdy jsem zjistila, že mám pravidelné řezavé bolesti po 5 minutách. Šla jsem tedy za sestřičkami, kde mi natočily monitor, ale ten se jevil úplně v normálu, zavolaly proto doktora, který zrovna byl na porodním, ten mi udělal kontrolní ultrazvuk a rozhodl, že zkusí kontrakce rozehnat kapačkami, ale ty bohužel ani po hodině nezačaly vůbec zabírat, druhý kontrolní monitor a ultrazvuk a z něho už mě nepustili ani na pokoj, abych si zabalila věci a rovnou začali s přípravou na sál. V rychlosti jsem jen zavolala manželovi, aby přijel a už jsem jela na sál, byla to rychlost, že jsem ani nepostřehla, jak jsem se tam dostala.

Následovalo napíchnutí spinálu do páteře a pak už šlo všechno ráz na ráz a já najednou uslyšela zaplakat naši holčičku, v rychlosti mně jí ukázali a už se běželo do inkubátoru, jen mi oznámili, že váží 1400 g. Poté mě převezli na JIP, kam za mnou došel dětský neonatolog a podal mi zprávy o Anežce, že vypadá zatím všechno v pořádku, ale na podporu dýchání jí museli dát CPAPÍK do nosíku, druhý den mě manžel zavezl na RES, kde malá ležela, abych se na ni mohla podívat, tekly mi slzy, když jsem viděla to malinké hubeňoučké miminko ležet napojené na tolik přístrojů, ale doktor mě těšil, že je všechno v pořádku i podle ultrazvukových vyšetření. Ale stejně nezapomněl dodat, že i přes to všechno se stále může zdravotní stav zhoršit, museli jsme podepsat spousty papírů, kde stálo, co všechno může nastat a že v případě operace nemusejí shánět rodiče, ale mohou ihned začít operovat.
Malá po porodu shodila na váhu 1200 g, ale potom už začala pomaloučku přibírat na váze. Od 2.6. jsme postoupili z RESu na JIP kde už malá není na žádných přístrojích, jen na nožce má senzor tepu. Dýchání už zvládá úplně sama a bez problémů, tak jsme moc rádi. Také jsme už začali klokánkovat, což si moc užívám společně s malou, která u mě spokojeně spinká.
Asi po 3 týdnech jsme postoupily na Intermedián, kde jsme si ještě pobyly další 3 týdny v inkubátoru a týden na postýlce.

Potom konečně nastal ten toužebný den, kdy nám oznámili, že dovršila 2000g a že si Anežku můžeme odvézt domů. Mezitím jsem ovšem ještě musela dokoupit spoustu věcí, které jsem na malou potřebovala - monitor dechu do postýlky, i takový ten cestovní, jak se připíná na plenku, malinké plenky vel.0, pidi oblečení ve velikosti 44, 46.

Potom jsme si konečně mohli malou odvézt, v autosedačce nebyla ani vidět, holky byly nadšený, že mají malinkou panenku doma, do té doby ji znali jen z fotografií, nebo z videa, k inkubátorům nesměly. A nám začal každodenní kolotoč, spousta kontrol u doktorů, ale všechno je v pořádku. Nyní je Anežce skoro 9 měsíců a má 8500 g a 74 cm.

Velmi vděčíme doktorům z ÚPMD za záchranu naší dcery.
 
 

Autor:viki2007