Mám velkou rodinu, i když ne vlastní

Měla jsem krásné dětství. Se svou sestrou jsem zažila mnohá dobrodružství, vystudovala jsem střední školu a začala jsem pracovat v bance. Má starší sestra si vzala cizince a odstěhovala se s ním do Německa. Já zůstala v naší republice, našla jsem si přítele a po roce se k němu přestěhovala.

Rozuměli jsme si, a tak jsme se po čase rozhodli, že založíme rodinu. O dítě jsme se snažili několik měsíců, ale potomek stále nepřicházel. Nakonec jsem se vydala ke svému lékaři.

Podstoupila jsem hormonální léčbu, abych mohla být mámou, ale dítě stále nepřicházelo. Nakonec mě lékař vyslal i do lázní. Doufala jsem, že po návratu domů se naše snaha po dítěti konečně naplní. Měla jsem několik kamarádek, které se po takovéto léčby staly mámou. K nám si ale čáp stále nenašel cestu. Lékař mě pomalu připravoval na to, že dítě už mít nebudu.

Navíc se mi blížila čtyřicítka. Moc jsem se trápila a myslela jsem si, že i můj partner má podobné starosti. Ten si ale za mými zády našel milenku, kterou po čase přivedl do jiného stavu. Následoval rozchod a já se stěhovala od přítele zpět do rodného města. Rodiče mě přijali s otevřenou náručí, já se ale trápila stále víc. Maminka ani tatínek mi nic nevyčítali, přesto jsem na nich viděla, jak rádi by se stali prarodiči a pečovali o vnoučátka. Sestře se sice narodil syn, žila ale daleko a malého Nikolase jsme vídali velmi málo. Jeden čas jsem dokonce uvažovala o tom, že bych se i já přestěhovala do Německa. Mohla bych, když mi osud nedopřál být mámou, pečovat o synovce a mít alespoň tak radost z dítěte, které patří do naší rodiny.

„To bys jim zasahovala do života?“ ptala se mě má nejlepší kamarádka vážně. Měla pravdu. Sestra měla svého muže, práci a Nikolas patřil jen jim. Byla jsem sice jeho teta a mí rodiče prarodiči, nemohla jsem si ho ale přivlastňovat a zasahovat jim do soukromí. Pak jsem také nevěděla, co bych v Německu mohla dělat. Na rozdíl od sestry mi jazyky moc nešly a neměla jsem odvahu žít trvale v jiné zemi. Navíc tu byli rodiče.

Po čase jsem dala v bance výpověď. Přestala jsem tam být šťastná a rozhodla se najít si jiné místo. Štěstí mi přálo, místní základní škola přijímala asistentku a já místo získala. Denně jsem docházela do školy, slyšela dětský smích a měla pocit, že alespoň prostřednictvím práce jsem dětem nablízku. Já sama ale pracovala v kanceláři a víc jsem jednala s rodiči, úřady nebo panem ředitelem. Děti jsem potkala maximálně na chodbě. V tu dobu se na škole uvolnilo místo asistenta pedagoga. Do školy docházel postižený Mareček. Byl na vozíčku a potřeboval ke svému studiu pomoc asistenta. Začala jsem se o místo zajímat.

Pan ředitel, který mě dobře znal, mi vyšel vstříc. Přestože práce vyžadovala alespoň odborný kurz, místo mi slíbil a já si ihned začala plnit svůj sen. Musela jsem absolvovat kurz, splnit odbornou zkoušku, a mohla jsem nastoupit. Stala jsem se Marečkovou pomocnicí. Docházela jsem s ním do hodin, připravovala mu pomůcky, pomáhala jsem mu s přesunem mezi jednotlivými učebnami. Byla jsem taková Marečkova hodná teta. Spřátelila jsem se i s rodiči Marečka. A tak i tento postižený chlapec mohl jet společně se svými kamarády do školy v přírodě, na školní výlet nebo na dvoudenní expedici, kterou škola pro děti pořádala.

Díky své práci jsem našla nový smysl života. A našla jsem mnohem víc. Poznala jsem i Radima, který vykonává ve škole funkci školníka. Radim byl stejně jako já sám, a tak jsme se začali scházet. Protože jsme si rozuměli, brzy jsme si pořídili malý domeček poblíž rodného města, kde žijeme dodnes.

Radim už dítě má. Je jím dospělá dcera, která k nám často jezdí na návštěvy. Další dítě už nechce, a proto mu můj handicap nevadí.

Po Marečkovi, který už základní školu ukončil a pokračoval dál ve svém životě, se nyní starám o malou Aničku. I ona je upoutána na invalidní vozík, přestože je to velmi bystrá, hodná a chytrá holčička. Cestu k ní jsem si našla velmi rychle, stejně tak jako k její rodině. A tak Aničku navštěvuji i mimo své zaměstnání. V létě, pokud nám epidemiologická situace dovolí, se chystáme s Radimem k moři a jsme domluveni s rodiči malé Aničky, že bychom ji mohli vzít na dovolenou s sebou.

Znám její možnosti, dokážu se o ni postarat a holčička má ke mně vřelý vztah, stejně jako já k ní. Výborně si rozumí i s mým partnerem.

 Myslím, že jsem si dokázala najít příjemný kompromis. Když už mi příroda nedovolila být mámou se vším všudy, mohu být takovou náhradní chůvou, která má k dětem blízko a může s nimi zažívat jejich radosti i starosti. A vlastně…mně mé děti nikdy nevyrostou! Postupně se budou měnit, budou odcházet a přicházet nové tváře, budou růst jako jiné děti, přijdou ale noví a noví malí lidé, kterým osud nadělil mimo jejich dětské radosti i mnohé zdravotní překážky. Budu tu ale já, která jim vždy pomůže tyto překážky překonat, stejně jako ony mi pomohou zapomenout na to, co mi život zapomněl dát.

A tak jsem, napříč překážkám osudu, šťastná.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10