Maminko, tatínku, vychovejte mě

Každý z nás si přeje vychovat dítě co nejlépe a být tím nejskvělejším rodičem na světě. Jenže ani rodič není Bohem a dělá chyby. Některé jsou titěrné a lehko je napraví omluva, jiné mohou být fatální a komplikují dítěti celý život, navazování mezilidských vztahů, jednání s lidmi a později se většinou přenášejí i do výchovy další generace, pokud dotyčný děti má.

Chceme-li vychovávat dobře, musíme mít vždy na paměti, že chvála je mocnější než trest, milované dítě je zvládnutelnější a přístupnější a dítě nutně potřebuje, aby chování rodičů bylo stabilní. Neexistuje nic horšího, než když si dítě nemůže být jisto reakcí rodiče. Pokud na stejnou situaci jednou zareagujeme v klidu, s úsměvem dítěti vysvětlíme, co udělalo špatně, jaké to má a může mít následky, a že si nepřejeme, aby to vícekrát dělalo. Podruhé ve stejné, nebo podobné situaci vybouchneme, začneme křičet a třeba i uhodíme, jak se má dítě v této změti emocí najít? Ono nás žádá o stanovení mantinelů a my mu děláme v hlavince guláš, co se závažnosti prohřešku týče.

Já tu nyní budu radit, jak psychologicky vychovávat dítě, ale tento druh výchovy přímo souvisí se sebekontrolou rodiče a emocionální stabilitou. Pokud nemáte štěstí, že jste od přírody kliďas a můžete, natrénujte si sebeovládání nejprve na někom jiném, než je dítě (partner, rodiče). Pokud se při „tréninku“ neovládnete, napácháte u dospělých méně škod. Pro nejednoho z nás je sebeovládání a zvládnutí situace mnohdy velmi složité. Přirozenost nám velí rozčílit se a křičet, ale já budu radit něco jiného. Nejeden rodič potřebuje trénink a musí se naučit kontrolovat své emoce. Myslím tím i neverbální komunikaci. Nesmíme například říkat něco milého a tvářit se u toho nahněvaně. Není to snadné, vím, o čem mluvím. Je to fuška, vážení. Ale stojí to za to.

Třemi základními druhy výchovy jsou direktivní, liberální a demokratická.

Direktivní výchova se preferovala spíše dříve. Rodič je zde autoritou, vychovává příkazy, které dítě plní a nepřipouští se diskuse. Takto možná vychováme poslušné dítě, ale jednou z něj bude člověk bez vlastního názoru, který vždy skloní hlavu a bezmyšlenkovitě vykoná příkaz. Nebo se naopak dítě zvrhne a začne dělat vše naopak, jen proto, aby nemuselo poslechnout. Každopádně opět to bývá člověk bez názoru, který pouze bezmyšlenkovitě dělá vše obráceně, než mu bylo přikázáno (samozřejmě, že nás ovlivňují i jiné věci a tento příklad je doveden do extrému, ale zhruba tak to funguje). Podle mého názoru, toto není role, kterou chci svému dítěti v budoucnosti přiřknout.

Liberální výchova se objevuje častěji v dnešní době, než tomu bývalo a setkáváme se s ní i v zahraničí. Tento druh výchovy je dnes k vidění častěji zřejmě proto, že se začalo odsuzovat direktivní vychovávání a rodiče neví, jak přesně vychovávat bez fyzických trestů. Liberální výchovou příliš nevychováváme. Spíše necháváme dítě, aby se vychovávalo samo, tolerujeme a doufáme, že z něj něco vyroste. Jenže já na začátku říkala, že dítě potřebuje mantinely, žádá nás, abychom mu stanovili hranice. Z tohoto pohledu se ani liberální druh výchovy nezdá právě ideálním. Navíc si dítě odnáší do dospělosti pocit, že může vše a jakákoli činnost a chování jsou povolené.

Ideál nalezneme ve zlaté střední cestě.

Demokratická výchova nepřikazuje, ale stanovuje hranice. Rodič je s dítětem ve vztahu rovnocenných partnerů, kdy i rodič může chybovat, ale musí se umět omluvit. Jsou zde povolené diskuse a kompromisy.

Uvědomme si, jak se dítě narodí. Narodí se s čistou hlavinkou, otevřenou všemu novému. My jsme tu v roli zkušenějšího partnera, který je průvodcem toho nezkušeného. My máme dítěti ukázat svět s tím, jak to v něm funguje, kde se skrývají nebezpečí, co je bezpečné a přináší radost, co je naopak nevhodné, a vysvětlit té naší malé otevřené hlavince, proč něco tak, či tak je. Nekřičet, netrestat, ale ani netolerovat. Máme své dítě učit poznávat svět a mnohdy musíme jednu věc opakovat do nekonečna, než se vštípí. Ale my sami jsme také neuměli a nepamatovali si hned vše, co jsme se kdy učili. Navíc, pokud něco delší dobu nepoužíváme, zapomínáme. Stejně tak potřebuje dítě čas, aby si danou vědomost vštípilo, a má nárok zapomenout.

I za „lumpárnami“ a naschvály se schovává žádost o stanovení hranic a někdy i o více pozornosti. Mnohá dětská zlobení pramení z touhy po větší pozornosti rodiče, a pokud se jí dítěti nedostává v dostatečné míře, zlobí, aby rodič svou pozornost na dítě musel chtě nechtě upřít. I negativní pozornost je pozornost, a jestliže po ní touží, určitým naschválem docílí toho, že se mu bude muset rodič věnovat, i když třeba nepřímo, protože pouze uklízí výsledek dětského snažení. Přímo s tím souvisí i touha po lásce, o které jsem psala v článku „Milujeme své dítě pětkrát jinak“.

Představte si situaci, kdy vám dítě neustále vyhazuje hračku z kočárku. Vy ji seberete a očistíte, protože je špinavá a plná bacilů. Vše vám zabírá čas a nutí vykonávat zbytečnou práci. A, jen hračku vrátíte do kočárku, letí opět ven. Vy vidíte nesmyslnost onoho počínání a zbytečnou práci, ale co tohle všechno znamená pro dítě?

Dítě neví nic o špíně, bacilech, práci. Neví nic ani o gravitaci. Pro dítě je právě hrozně zajímavé, co se s jeho hračkou děje. Snaží se přijít na mechanismus jejího pádu na zem. Musí vyzkoušet, zda to byla náhoda, nebo se to stane vždy. Nebude přeci přemýšlet nad mechanismem pádu, když neví, zda to je trvalá záležitost. Umíte si představit, kolikrát musí hračku vyhodit, aby pochopilo vše, co pochopit potřebuje? Jeho hlavička žádá odpovědi, je to součástí přirozeného vývoje a rozvoje myšlení. Chytré děťátko si jistě přeje každý rodič, tak proč ho trestat, když rozvíjí svou chytrost? Proč křičet, nadávat a plácat přes ručičky? Neměli bychom je spíše podporovat? Vaše dítě se vám může zdát příliš malé, než aby chápalo gravitaci, ale kdo z nás opravdu ví, co všechno si otevřená hlavinka zapisuje? Proč raději nevysvětlovat nadarmo, než promeškat důležitou chvíli? I pokud vám dítě nerozumí, ocení, že s ním mluvíte a jednou přijde chvilka, kdy porozumí, i když vy si toho třeba nevšimnete. My nemůžeme vědět, kdy přesně se stane ten zázrak, že si děťátko to, či ono zapamatuje a bude to v hlavičce mít až do svých posledních dnů.

Proč tedy nestačí vysvětlovat a dítě stejně hračku z kočárku hází? Proč řekneme „Nesahej na to, pálí.“, dítě jde a popálí se? Jak se vám učí nová operace na počítači? Je lepší, když vám vše někdo vysvětlí? Nebo si k počítači potřebujete sednout a několikrát si to sami zkusit? Dítě se také lépe naučí, a snadněji a trvaleji si zapamatuje, pokud si danou záležitost vyzkouší a odžije. Někdy je dobré nechat je prostě dělat, co dělá. Pokud hrozí nebezpečí, například popálení, vezměte dítě a udělejte mu žádanou zkušenost řízeně. Dotkněte se rychle rozpáleného topení, přibližte ručičku k ohni, aby se dítě nepopálilo, ale aby mu to již nebylo příjemné, pohlaďte společně opatrně kaktus atd. V případě potřeby tuto zkušenost provádějte opakovaně.

Ovšem pouze demokratická výchova nestačí. Úplně tím nejdůležitějším, co by měl rodič dítěti dát, je láska. Na dávání naší lásky, a nakládáním s ní, záleží, jakou emocionální inteligenci dítěti předáme. Pokud vychováme inteligentního, úspěšného, ale necitelného člověka, bude to pro nás výhra?

Láska je tou nejpotřebnější emocí na světě a naše otevřená hlavinka se ji má teprve naučit. Pokud uspějeme, vychováme člověka lidského, přátelského, věrného, který bude jednou dobrým partnerem a rodičem a bude svým dětem dávat lásku stejně tak, jako ji ve svém dětství sám dostával.

Milujme své dítě za všech okolností. Láska nemá chvíle, kdy je, a kdy není. Láska je pořád. Za žádných okolností nesmíme lásku zneužívat jako výchovnou pomůcku. Dítě si naši lásku nemusí zasloužit, nemusí být hodné, abychom ho milovali, nemusí být nejlepší a klidně může ječet, být protivné a stavět se na hlavu, ale nic z toho nesníží naši lásku k němu. Rodič nesmí používat slova jako „Když se vztekáš, nemám tě ráda. Kdo by měl rád takové hloupé dítě, musíš se víc učit. Ty jsi rozbil okno? No, to tě tatínek nebude mít rád!“ Není problém použít k tomuto účelu chválu. Pro nás není těžké říci „Za to tě tatínek nepochválí.“ Chválu si máme zasloužit. Chvála je výborným výchovným prostředkem, ale chválíme za něco. Přehnaná chvála také není žádoucí. Pro nás je to jen výměna jednoho slovíčka za druhé, ale dítěti buď říkáme „Musíš si zasloužit lásku“ nebo „Musíš si zasloužit chválu“. Lásku si nikdo nikdy nemusí zasloužit! Nevštěpujme dítěti chybné vzorce. Vychovali bychom člověka, který nevěří lidem a celý život bojuje, aby si zasloužil lásku. Bude zranitelný a lehko ho budou ostatní zneužívat, životním partnerem počínaje. Ukažte dítěti, že láska je neměnným citem, to je asi to nejdůležitější, co má rodič dítěti předat.

Důležité je také uvědomění, že vychováváme originál. Každý se rodí s určitým temperamentem a předpoklady. Nesnažme se zapasovat dítě někam, kde se nebude cítit. Nepřisuzujme mu role, které mu nesedí. Nesnažme se, aby dítě splnilo naše přání, na která jsme my nedokázali dosáhnout. Podporujme a rozvíjejme jeho talent, jeho touhy, jeho přání, aby jednou nemuselo vkládat své naděje do dětí, ale vědělo, že si svá přání splnilo.

Nepřetěžujme dítě. Ono má přirozenou touhu nám pomáhat a vyhovět. Záleží jen na rodiči, jak se k tomu postaví. Pokud i rutinní záležitosti pojmeme formou hry a zábavy (například čištění zubů), bude dítě rádo a s nadšením úkol plnit. Uvědomme si, že dětství je obdobím her. Mnohé nepopulární činnosti se dají pojmout v duchu hry, přičemž dostávají rázem jiný, zajímavý, podtón.

Jak jsem již říkala na začátku, dítě se rodí s čistou hlavičkou, do které nasává vše z okolí, a my jsme jeho průvodci. Jakožto průvodci jsme pro dítě i vzory. Pokud chceme po dítěti určitý způsob chování, musíme mu jít příkladem. Nemůžeme očekávat, že bude nosit čepici, když maminku vidí vždy vlasatou. Proč mu nutíte něco, co sami nepotřebujete? Jaké vzorce se mu do hlavičky zapisují? „Rodiče říkají něco jiného, než dělají. Není důležité je poslouchat a respektovat. Lžou.“

Na lhaní si taktéž dávejme velký pozor. Nám může malá lež připadat jako nepodstatná nepravda, ale v očích dítěte se po zalhání stáváte nedůvěryhodnými. Já si dodnes pamatuji, jak mamka chtěla, abych jedla tlusté maso a řekla, že je zdravé. Stejně tak se může nabízet říci například „pálí“ pokud dítě tluče do klávesnice monitoru. S horkým se již setkalo a na upozornění „pálí“ reaguje. Říci „pálí“ se nabízí jako vhodné řešení. Ale ve chvíli, kdy dítě zjistí, že nepálí, že jste mu lhali, ztrácí vaše osoba na věrohodnosti a, jako vzor, selháváte. Pokud chceme, aby si nás dítě vážilo, nesmíme za žádných okolností lhát.

Povolenou, a jistě brzy odpuštěnou, nepravdou je Ježíšek.

Jistě, každé dítě je jiné a výchova je vždy individuální záležitostí, ale láskou, demokratickou výchovou, hravým dětstvím, podporováním originality dítěte a tím, že budeme vzorem, se ještě nikdy nic nezkazilo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10