Martina

Už na základní škole byla Martina mou nejlepší kamarádkou. To se nezměnilo ani po jejím ukončení. Martina se šla učit za kadeřnici a já, ač maminka chtěla, abych šla na gymnázium, si prosadila, že se půjdu také učit stejnému oboru jako Martina. Mamince se to sice nelíbilo, dnes to ale oceňuje. Nakonec jsem si k vyučení maturitu dodělala, abych jí udělala radost. Ta se nikdy neztratí.

„Je lepší být dobrá kadeřnice, než jedna z mnoha špatných úřednic,“ tvrdí dnes maminka. V současné koronavirové době se její slova potvrdila. Sice jsem chvíli nemohla pracovat, mám ale nyní o to víc zákaznic. Některé mé kolegyně totiž skončily svou činnost. Já přežila, a jede se dál.

Martina byla odjakživa děvče krev a mlíko. Musela se snažit, aby si udržela střední postavu. Zatímco já mohla jíst cokoli, ona mi jen záviděla. Vdala se, já taky, a oběma se narodily děti. Jenže kolem čtyřicítky Martina ještě víc přibrala.

„To je věkem, za to nemůžeš,“ tvrdila jsem jí.

 Jejímu manželovi se to ale nelíbilo. Vyhrožoval, že se s ní rozvede. Přestala být pro svého muže atraktivní. Proto se Martina rozhodla zhubnout.

 „Tak pojď se mnou běhat,“ vyzývala jsem ji. Běhání je jedním z mých koníčků. Martina se mnou ale byla jen jednou. Prý ji to nebaví.

 „Chci zhubnout bez práce,“ tvrdila.

 „Bez práce to nejde. Nic není automaticky.“

 Martina mi nic nevymlouvala. Pozorovala jsem za čas, že skutečně začala hubnout.

Nikdy jsem ji ale neviděla nic vzít do úst. Když byla u mě na návštěvě, vypila hořkou kávu, ale oblíbených sladkostí se ani nedotkla. 

 „Copak ty nejíš?“ zajímalo mě.

„Jím,“ tvrdila Martina, a jídla se ani nedotkla. Během půl roku měla Martina pěknou postavu.    „Ještě musím trochu zhubnout ten zadek,“ tvrdila Martina.

Já sama neviděla na jejím zadku nic, co by se jen podobalo příměru velký. Její muž si změnu své ženy chválil, já se ale pomalu začínala o Martinu bát. I její dcera mi řekla, že máma nic nejí.  Martina začala být svou postavou tak posedlá a dál hubla víc a víc. Samu sebe ale viděla stále tlustou. Po roce byla Martina kost a kůže. Vážila při výšce 170 centimetrů pouhých třicet osm kilo. „Ty to nevidíš? Ztrácí se pomalu před očima,“ vynadala jsem jednou jejímu manželovi. „Jsi naštvaná, že jí to konečně sluší. Je štíhlejší než ty, to ti vadí,“ řekl. 

Jenže Martininy změny si všimli i ostatní. Já ji začala přemlouvat, ať navštíví lékaře. Bylo jasné, že trpí anorexií. Navíc jí začaly vypadávat vlasy.

Když jednou zkolabovala v práci, konečně se jí dostalo odborné péče.  Ač se Martina stále viděla jako tlustá a nepřitažlivá, byla vyhladověná na kost a její život byl v ohrožení. Skončila nakonec v psychiatrické léčebně.

Martinu její muž v léčebně ani jednou nenavštívil. Chodila jsem tam já a pravidelně jsem se tam setkávala i s její dcerou a maminkou. Martinu tam doslova vyrvali z náruče smrti. Časem přibrala na nějakých padesát dva kilo. Byla to zase ta Martina, jakou jsem znala. Konečně se líbila i svému muži.

Kamarádku ale v léčebně nevrátili jen zpět do života. Rozsvítilo se jí tam konečně v hlavě. Rok po svém pobytu v léčebně se Martina rozvedla. Nyní má nového přítele a jen kvete.

Její bývalý muž zůstal sám. Našel si sice také novou přítelkyni. Ta od něj utekla, jakmile jí ale začal vyčítat, že je tlustá. A paradoxem je, že muž, který byl zvyklý, že mu jeho žena vyvařovala a starala se o něj, od rozvodu žil pouze na uzeninách a nezdravém jídle. To proléval pivem. Dnes sám připomíná kuličku. Podle obalu se nedá soudit člověk. Martina je skvělý člověk, ať vypadá jakkoli.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10