Co jste možná nevěděli o dámské hygieně

Že to ženy mají s intimní hygienou o něco složitější než muži je známá věc, ale věděli jste, s čím se musely potýkat v minulosti? Přinášíme vám několik skutečností, které jste možná nevěděli.

Jak to bylo s hygienou

Ženy to neměly jednoduché v žádném ohledu a nevalná hygiena tomu nepřidala. Větší důraz na intimní hygienu se začal klást až v poslední čtvrtině devatenáctého století, i když to stále nebylo zcela běžné. Během menstruace se žena nemyla více než obvykle a hygiena obecně byla podmíněna její sociální příslušností. Urozené dámy ve středověku používaly během menstruace tzv. menstruační košili s dlouhými spodními cípy, které se svázaly do uzlů. Ženy ze středních vrstev si musely vložky vyrábět samy, používaly k tomu savé materiály, tedy různé látky, vlnu či obinadlo.

A protože tenkrát se spodní prádlo nenosilo, tyto podomácku vyrobené vložky si k intimním partiím pouze přikládaly. Ženy z nejnižších vrstev se pak jen schovaly do ústraní, aby měsíčky přečkaly. Dnes bereme hygienické potřeby jako samozřejmost a nedokážeme si představit nepřítomnost intimní péče. Ke každodenní intimní hygieně ale používejte produkty se speciálním složením určené přímo pro intimní použití. Používání běžných sprchových gelů a mýdel může způsobit suchost, diskomfort a infekce.

Absence spodních kalhotek

Historie kalhotek kupodivu není příliš dlouhá, a přestože dnes jsou kalhotky běžnou součástí dámského šatníku, dlouho v něm zcela chyběly. Spodní kalhotky se ujaly až v devatenáctém století, kdy je ale nosily pouze prostitutky, baletky a jeptišky. U ostatních žen bylo běžné, že spodní prádlo nenosily vůbec. Přestože byly kalhotky symbolem nevěstince, nebyly zdaleka sexy, sahaly až do půli stehen nebo dokonce ke kolenům a byly hodně nabírané. Zvrat přinesla na počátku dvacátého století britská návrhářka Lucy Duff-Gordonová, která délku kalhotek rapidně zkrátila. Dnešní ženy si mohou vybírat z mnoha tipů spodního prádla, od klasických po kalhotky brazilského typu. Důležité je myslet při výběru i na své zdraví. Těsné oblečení a neprodyšné materiály, jako je polyester, vytvářejí teplé a vlhké prostředí, které intimním partiím nesvědčí, protože vytváří živnou půdu pro množení bakterií. Nejlepší volbou je prodyšné bavlněné prádlo. Kvůli touze vypadat přitažlivě a sexy volí mnoho žen raději krajkované a syntetické materiály, které ale mohou způsobit odírání a podráždění pokožky. Pokud syntetické materiály nosíte i vy, vybírejte takové kalhotky, které mají bavlněnou část alespoň v rozkroku. To platí hlavně u kalhotek tangového typu.

Historie antikoncepce

Věděli jste, že historie antikoncepce sahá až k nejstarším starověkým civilizacím? V takové podobě, jakou ji známe dnes, začala sice vznikat až počátkem minulého století, ale i v dřívějších dobách ženy využívaly různé metody, jak se před početím chránit. Některé metody byly přinejmenším pozoruhodné. Nejméně úspěšné bylo pochopitelně zaříkávání a pohanské rituály ve starověku. S malou úspěšností se též setkalo vykuřování pochvy ve starém Egyptě, kde údajně obstojně účinkovaly kuličky z krokodýlího trusu či medu, které se zaváděly do vaginy. Tyto metody byly často velice nebezpečné a ženám často způsobily zdravotní problémy. Ve starověkém Řecku a Římě se používaly tampóny namočené do cedrového oleje s příměsí citrónové šťávy, které měly vytvořit v pochvě kyselé prostředí hubící spermie.

Ve středověku se kromě šarlatánských pověr, jako je ta, že pití kravské moči zabrání otěhotnění, používali jakýsi předchůdci kondomů, vyrábění např. ze zvířecího střívka. Poté nastal největší zlom a během začátku minulého století došlo k objevení metody plodných a neplodných dnů, pesaru, kondomů a nitroděložního tělíska. Výzkumy hormonální antikoncepce pak započaly ve 20. letech minulého století, užívat se začala až v 70. letech. Její vývoj však i dnes dále pokračuje.