Léto - čas jahod
Jak správně pečovat o orchideje?
Svého syna jsem vychovávala sama. Jeho otec zemřel, dokud byl ještě úplně maličký, a dalšího partnera jsem nechtěla. Hodně mi ve výchově pomáhala mamka, která ale nebydlí v našem městě. Dokud byl syn maličký a nechodil do školy, mamka ho mohla hlídat prakticky kdykoli, protože už byla v důchodu, a já mohla v klidu pracovat. Horší to pak bylo v době, kdy do školy začal chodit. Od pondělí do pátku musel navštěvovat školu a mamka ne vždy chtěla cestovat k nám do města tramvají a pak v autobuse strávit hodinu. Nerada už cestovala. A proto ho hlídala většinou o víkendech. Já měla také víkendové šichty, a tak mi to hodně pomáhalo.
Po čase mě syn začal přemlouvat, že už je velký a může za babičkou jezdit autobusem sám. Babička ho vyzvedne u autobusu a on s ní pak dojede k ní domů tramvají. Tehdy byl asi ve třetí nebo čtvrté třídě. Věřila jsem mu, že je velký a sám z autobusu nevystoupí. Zastávka u babičky byla konečná. Nemělo by se nic stát. Přesto jsem ale o syna měla strach. V době, kdy je mezi námi spousta úchylných lidí, jsem prostě nechtěla riskovat. A proto jsem syna nepustila a raději jsem ho odvezla za babičkou sama. Vystoupili jsme z autobusu a má mamka si mého syna převzala s tím, že si ho v neděli večer zase na zastávce vyzvednu. To se ví, že mě to stálo dost času. Musela jsem syna v pátek po směně nebo v sobotu ráno odvézt, abych ho pak v neděli jela opět vyzvednout a dovezla ho domů včas, aby ráno mohl odpočatý vstát do školy. A tak to nebylo ani tak o tom, že bych si odpočinula, ale o tom, že se má mamka setkala s vnukem a můj syn s babičkou.
a čas mě
syn opět požádal, jestli by mohl jet za babičkou sám. Věděla jsem, že mě bude
přemlouvat stále, dokud nepolevím. I babička se bála. Domlouvala vnoučkovi, ať
radši jezdí s maminkou. Nakonec jsem se ale s mamkou domluvila, že
syn přijede následující víkend sám. Ať si to tedy vyzkouší.
Následující pátek večer jsem se rozloučila se synem velkou pusou, koupila mu poloviční jízdenku a usadila ho v autobuse. Řidič se malinko divil, že tak malý kluk cestuje sám večer až na konečnou. Byla to ale má věc, já jsem matka, a tak se nepřel.
To bych to byla ale špatná máma, kdybych svého malého syna poprvé pustila do neznáma samotného. Při loučení jsem mu dala obálku s tím, že pokud se bude cítit zle a bude se bát, má obálku rozbalit. Syn přikývl a autobus odjel.
Já ale byla dohodnuta s kamarádkou, která už čekala v autě. Společně jsme pak jely autem za autobusem. Na každé zastávce kamarádka čekala a já hlídala, jestli někdo neunáší můj poklad. Syn seděl v autobuse a těšil se na babičku. V polovině cesty, kdy přistoupilo několik dalších nových cestujících a jeden cizí muž si sedl na sedačku vedle něj, se začal cítit divně. Lépe řečeno, začal se bát. Uvažoval, jestli nebylo hloupé jet tak daleko sám. A co když ho někdo odvede a on svou maminku a babičku už nikdy neuvidí? Nakonec si šáhl do kapsy. Váhavě rozlepil obálku. Co v ní může být? Bude tam bonbón, nebo žvýkačka, aby měl radost? V obálce byl dopis:
„Milý Lukášku, už se asi cítíš moc sám a začínáš se bát. Tak se neboj a podívej se z okna. V tom červeném autě za autobusem sedím já, tvá maminka, a teta. Jestli chceš, vystup a můžeš pokračovat s námi. Pokud nechceš, tak dojeď za babičkou sám. Už se ale nemusíš bát! J“
Syn nakonec vystoupil. Vystoupil a rozběhl se k autu. To bylo radosti. K babičce pak dorazil autem.
Tak jsem mu na jednu stranu dokázala, že ho samotného pustím, nikdy ho ale nevystavím nebezpečí. Věděl, že ve mně vždy najde oporu.
Uběhlo ještě několik měsíců, než se syn cítil dostatečně veliký na to, aby cestu absolvoval sám. To už jsem i já věřila, že cestu zvládne. K babičce jsem ho poslala přes den a řidiče poprosila, aby mi syna pohlídal. Od té chvíle už syn jezdil za babičkou skutečně sám a nikdy se mu nic nestalo.
ChytráŽena.cz
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
