Matýsek

Když se náš první pes odebral do psího nebe, bylo mu přes sedmnáct let, pomalu jsme přemýšleli, že bychom si pořídili dalšího psího mazlíčka, už kvůli dětem. S manželem jsme měli sice náročnou práci, doma dva rošťáky, ale dům s velkou zahradou a vybavení po prvním mazlíčkovi nám skýtaly dostatek možností dalšího psa odchovat. Jo, to jsme ještě netušili, že těch psů bude pak v pořadí přece jen víc…

Ještě jsem nestihla svůj záměr pořídit si dalšího psa sdělit svým přátelům, ani s dětmi a mužem navštívit útulek, když mě zaujal inzerát na internetu. Paní v něm psala, že hledá domov pro tříletého pejska středního vzrůstu. Zemřel jí muž a ona se o pejska ve svém zdravotním stavu, byla údajně upoutaná na invalidní vozík, nemohla postarat. Děti a zbytek rodiny se psa vzdal.

Inzerát byl opatřen fotografií. Upoutal mě dobrácký kukuč sice trochu mohutnějšího, ale krásného psa. On je totiž každý pes dobrák, záleží na tom, kdo ho dostane do péče.

Ukázala jsem fotku dětem.

„Jé, mami, toho chceme. Není sice jako Black, ale lepší, než nic,“ tak psa zhodnotil syn a dcera mu dala za pravdu. Nemohli ještě zapomenout na našeho bývalého Blacka, a já také ne.

Počkala jsem ještě na manžela, který také neměl problémy.

„Psa jsme přece chtěli. Tak uděláme dobrou věc. Kdo ví, jak by pes skončil. A tři roky není tolik.“

Telefonicky jsme se domluvili s paní, že nám psa doveze její zeť. Měl stejně cestu do naší vsi.

Paní za psa nic nechtěla.

„No, snad kdybyste mohli, třeba velké balení prášku na praní nebo tak něco,“ vzpomněla si pak paní.

Zajeli jsme na nákup. Koupila jsem obří kýbl se značkovým práškem, k tomu tekutý prací gel stejné značky a ještě obří aviváž. Paní se to jistě sejde.

K večeru přijel k našemu domu vůz. Byl to zeť invalidní paní. To, co vytáhl na obyčejném špagátě z auta, bylo k uzoufání. Nejdřív jsme ani nevěděli, kde to má předek a kde ocas, tak to bylo zanedbané. Pes cenil zuby na muže, ke mně byl ale přátelský. Okamžitě se přimknul k mým nohám.

„To ale není ten pes na obrázku,“ vzmohl se první ke slovu můj muž.

„Ale je, bídák,“ ucedil muž mezi zuby. Neměl daleko k tomu, aby psa uhodil. Ten se ještě víc stáhl a já cítila tlak jeho těla na svých nohách.

„Chudák, to je týraný pes,“ vyjela jsem po muži.

„Tak chcete ho, nebo ne?“

„A co s ním uděláte, když si ho nevezmeme?“

Muž se podíval na naše děti a odpověď raději spolkl. Věděla jsem, co by následovalo, a chtěla psa zachránit. Chvilku jsem uvažovala, jestli mám vůbec něco původní majitelce poslat. Třeba je ale skutečně invalidní, nemůže se o psa starat a takto ho zbídačil její zeť s rodinou? A tak jsem nákup muži předala. Ani nepoděkoval, nastoupil do auta a byl pryč.

Děti psa pojmenovaly Mates. Jak nám potvrdil veterinář, měl skutečně zhruba tři roky. Byl ale podvyživený a bylo znát, že se o něj dlouho nikdo pořádně nestaral. Nechali jsme psa načipovat a postupně jsme ho dávali do pořádku. Jako by Mates věděl, že jsme ho zachránili, byl to hodný a vděčný pes. Za malou dobu vypadal stejně jako na fotce z inzerátu.

Jeho plachost brzy zmizela. Snesl se s každým psem, kočkou i slepicemi. Naše děti se s ním vydováděly a nikdy nebyl ani náznak toho, že by jim mohl ublížit. Naopak, byl po jejich boku, oddaný, a kdykoli se jim něco dělo, přispěchal na pomoc. Když se dcera učila plavat, v domnění, že by se mohla utopit, skočil pro ni a chtěl ji vytáhnout na břeh.

Mates byl velmi dobrý pes.

Jak už jsem řekla, on je totiž každý pes dobrák a záleží na tom, kdo ho dostane do péče.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete