Lockdown

To bylo, když tu byl ten lockdown minulý. Já nevím, u jaké vlny to vlastně bylo. V které jsme dnes? V páté? V šesté? A není to jedno? No prostě bylo to v době, kdy jsme nesměli ven, a pokud, tak jenom v roušce nebo už snad jen v respirátoru? Já si vzpomínám jen, že ven bez zakrytí úst jsem nesměl já, má žena a vlastně nikdo. A večer jsme si půjčovali psy od sousedů, abychom se nadechli. Mí sousedé vzpomínají dodnes na to, že jejich dva vořeši byli poprvé od štěněčího věku venku tak dlouho, že už kvíleli, když jim někdo ukázal vodítko a otevřel dveře. Jejich Miky zalezl dokonce za postel ve snaze vyhnout se další procházce. Mladší Rony, který procházky miloval a nikdy předtím se jich nemohl nabažit, jen stáhl ocas mezi nohy a odevzdaně šel.

Tak právě v tuto dobu jsem se ošklivě pohádal s manželkou. Ponorková nemoc spojená s dlouhým pobytem doma, protože jsme stihli v té době i společnou karanténu po setkání s naším nemocným rodinným známým, si vybrala svou daň.

„Já se s tebou rozvedu!“ křičela manželka. „To nemůžeš,“ vysmál jsem se jí. „A kdybychom se nevzali před lety, nemohli bychom se teď dokonce ani vzít,“ poukazoval jsem na to s dovětkem, že by mi určitě bylo dnes lépe. „Škoda, že vláda podobné obřady nezakázala už tenkrát.“ Samozřejmě, že jsem to tak nemyslel, manželka mi ale opravdu hnula žlučí. 

Ta se ale nenechala zahanbit: „Tak tě zabiju, a budeš to mít bez funusu. Ten taky zakázali,“ triumfovala. „A víš, že by mi to už bylo jedno?“ řekl jsem, vzal si kabát a šel jsem se pro jistotu uklidnit ven. Bylo to ještě v hodinu, kdy jsem ven směl, a nerad bych čekal do devíti večer, kdy bych už ven nemohl. Mí sousedi totiž už odmítali Mikyho a Ronyho půjčovat k procházkám po deváté, protože ta nebožátka přece nebudou mít ušoupané tlapičky jen kvůli tomu, že někdo chce imrvére na výlet.

A tak jsem vyrazil na procházku v době, kdy jsem mohl. Jen jsem zapomněl doma roušku. Kráčel jsem poloprázdnými ulicemi a doufal, že mě někdo neudá a nepoštve na mě policii. Najednou tu byli. Přímo přede mnou zastavilo auto městské policie. V rychlosti jsem si povytáhl tričko tak, aby mi zakrývalo alespoň ústa. „Vy nevíte, že máte mít roušku, nebo respirátor?“

Ač jsem poměrně vysoký, najednou jsem si připadal jako malý kluk. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy mi má máma kdysi vnucovala v zimě čepici. Pro vlastní klid jsem si ji nakonec vzal, ale jakmile jsem mámě zmizel z očí, strčil jsem ji do kapsy nebo do tašky. Nyní jsem neměl v kapse ani roušku, ani respirátor a dokonce ani kapesník. A tak jsem se rozhodl, že se jen tak nedám, a spustil jsem: „Poslyšte, chlapi, já vím, že to mám mít. To mi ale nebudete věřit! Já se pohádal tak s manželkou, že jsem se musel zchladit, a tak jsem vyběhl z domu bez roušky. Pokud mi teď dáte pokutu, tak manželka bude ještě víc klít. A vy neznáte mou ženu! To mě radši, chlapi, zavřete!“

Nakonec mě ještě politovali. Chvilku to dokonce vypadalo, že mi darují snad respirátor svůj, s nápisem „Městská policie“. Nakonec si to přece jenom rozmysleli. A tak mi můj prohřešek prošel. A proč to píšu až teď? To aby, jestli tato doba opět přijde, se mohl někdo bez náhubku obhájit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10