Mé hobby bez vitrín

Jsem věčnou sběratelkou příběhů a zážitků, těch okolo mě i mých vlastních. Zároveň je mým hobby překonávání limitů a boření mýtů. Do vínku mi byla dána obava ze všeho nového, dokonalejšího a dle mých představ pro mě nedosažitelného. Naštěstí mám kolem sebe lidi, co se snaží „vykřesat“ z mé srašpytlovské „dušičky“ zářivý plamen vítězství.

Technika je můj odvěký nepřítel. Já bych určitě vytrvala u tlačítkového mobilu, nebýt mé rodiny. Bránila jsem se dlouho. Ale marně. Do mé sbírky 3 tlačítkových exemplářů přibyl nový „dotykáč“. Několik nocí mě pronásledovaly horrorové sny o kontaktech s mimozemšťany. V době, kdy jsem již tušila, že se změně nevyhnu, jsem se snažila „pokrok“ zdržovat a oddalovat. 

Než jsem si pořídila svůj první notebook, uplynul skoro rok. Starý „stolňák“ se však už tak zpomalil, že se jedna stránka načítala i 10 minut.  A to moje nervová soustava již „nedávala“. A tak jednou večer putovala přes WhatsApp zpráva dětem: „Hej, děcka, technika opět mamču převálcovala a datluji na novém noťasu.“ Ještě o víkendu jsme to oslavili a přístroj pokřtili, nese jméno Karel.

Do mé sbírky technických zbytečností přibyl tedy nový člen. Vloni v létě jsem překonala další limit na výletě... Lanovkou jsem naposledy jela před 60 lety. Prožívala jsem trauma už ve frontě na jízdenky, 3x si odskočila na toaletu a pozřela 2 Kinedryly. Sedačky jsem se držela jako klíště a modlila se, ať se technická vymoženost někde nesekne. Přežila jsem jízdu tam i zpět. Nějak jsem tušila, že letos na mě „civí“ další výzvy. Tento týden mě čeká vyhlídková restaurace v „oblacích“. Návštěva byla odložena z důvodu zamrzlých dveří ve výtahu, už jsem si mnula ruce, že lístky do restaurace propadnou, ale podle všeho to stihneme. Zvažuji, jaký doping si dopřát, abych to „dala“, zda „pirule“ nebo drink...

Jak jsem již předeslala, dlouho jsem setrvávala u tlačítkového telefonu. Všichni kolem mě jezdili prstíčkem po displeji, jen já někde v koutku vyťukávala potřebné číslice. Byla jsem spokojená.  Ale jasně, že na mě došlo, dostala jsem dotykáč pod stromek. Děti mi zničily Vánoce a já raději šla na půlnoční, než bych jim spílala a dohadovala se o tom, zda jsem nebo nejsem staromilec a „bloud“.

Když jsem si už celkem zvykla, navrhnul mi syn, že bych mohla přejít na jiný, novější typ přístroje. Půjčila jsem si tedy mobil od vnučky, půl dne jej okoukávala a než syn odjel do Prahy, přehodil mi SIM kartu. Vlak mu odjížděl za 10 minut. Moje kolegyně v práci, o generaci mladší, se „zaučovaly“ na novém mobilu několik týdnů. Já na to měla minuty. Napodiv jsem ani nenadávala ani nebrečela. Nic by mi to nebylo platné. Jako bych viděla toho svého vykutáleného syna ve vlaku, jak oznamuje zbytku rodiny: „Mamča by se nerozhoupala ani za rok, to bylo jediné řešení, jak ji dokopat k novému mobilu!“

Tahle věta kolovala po WhatsAppu celý večer...Děti se moc divily, když jsem jim kolem půlnoci napsala na sociální síť: „Když jste tak solidární, nepozvu vás na své kulatiny a budete vyděděni.“  A k tomu 10 smajlíků s různými ksichty. Mé limity byly opět posunuty. Do virtuální vitríny přibyl nový exponát s popiskem „Jsem sice mimoň, ale učenlivý a někdy trochu i zuřivý!“

Tento telefon mi sice sežral 10 dkg nervů, ale posílil mě pro další „morové rány“, co mě ještě čekají. Jméno nemá, sic mě čeká nákup zcela nového „Ufonu“. Jméno mám přichystáno, ale zatím neprozradím... I když důchodkyně, jsem ještě v pracovním poměru. Miluji kontakt s lidmi, tedy ten přímý, ne virtuální... Ale doba si žádá své. Dogma, že co důchodce, to ztracenec neschopný života s technikou, mou osobou určitě padá. Myslím si, že kdybych věděla, že se v práci „šije“ nový PC program, asi bych na nabídku nekývla. Odolávala jsem dost dlouho, oťukávala „chlívečky“, zkoušela, trénovala... Nový exponát do sbírky mých virtuálních hobby určitě za pár týdnů přibyde. Oficiálně se sice jmenuje jinak, ale já mu familiárně říkám „Ferda“.

Dnes jsem pracovně navštívila klientku, která před pár lety oslavila devadesátku. Má sice tlačítkový telefon, nevlastní televizi, ale je studnicí kouzelných příběhů, těch současných, i z dob svého dětství a mládí... Je pořád ráda na světě, i když se zdravotními neduhy, ale plná optimismu a vitality. Podobnou „sběratelkou“ bych ráda jednou byla a to bych přála i všem ostatním. Takové „hobby“ osvěží naši životní cestu, pohladí bolístky a mnohdy pomůže i posluchačům. Všichni máme tolik společného, jen nemáme čas nebo nechceme své „příběhy“ sdílet … A to je škoda. Sdílíme své názory i příběhy na sociálních sítích, zkusme je tedy alespoň občas sdílet i „z očí do očí“. Tohle hobby nám nenaruší finanční rozpočet, naopak posílí naši empatii i chuť do života.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10