Měření inteligence

Dle mého názoru je pojem inteligence v dnešní době velice známý a užívaný výraz, nejspíš každý člověk zná jeho význam, i přesto bych si dovolila jej vysvětlit. Pochází z latinského "in-te-legere", což znamená: v-tobě-číst. Někdy tento pojem bývá uváděn i jako "inter-legere" tedy: číst mezi.

Inteligence byla od svého počátku brána jako předpoklad úspěchu v jakékoliv činnosti, a proto se také začala skoro ihned měřit. Tuto vlastnost tedy měříme prostřednictvím výkonu, respektive chování v určité, přesně vymezené situaci.

První zkouška se datuje na rok 1905, kdy ve Francii se takto rozlišovaly děti, od kterých se očekávalo, že budou ve škole úspěšné od těch, u kterých se očekávalo jisté školní selhání – mentálně retardované. Zakladatelé této zkoušky byli A. Binet a jeho spolupracovník T. Simon. Samotná zkouška byla určena pro děti stejného věku, které musely splnit zadané úkoly.

Testováním autoři zjistili náročnost úkolů a průměr věku dětí, které byly schopny splnit úkoly. Hodnocení se pak provádělo dle výkonu čili dosažené intelektuální úrovně. Z dosažených výsledků a skutečného věku dítěte se stanovovalo, zda je dítě horší nebo lepší než daný průměr. Ve Spojených státech se Binetův test začal používat hned v roce 1908 a již v roce 1916 jej L. H. Terman přepracoval a vznikla tak Stanfordská revize Binetova testu.

Velký rozkvět těchto testů byl zaznamenán za první světové války, kdy bylo potřeba dle vyhodnocení rozdělit velký počet branců do výcviků. Avšak vznik prvních testů měl neblahé sociální dopady – jako součást výběrového řízení se testovalo téměř cokoli. A vzhledem k tomu, že se hojné nerealistické představy nenaplnily, byly v některých státech dokonce i odmítány. Až postupem času došlo k vytvoření námi známých inteligenčních testů. Jako příklad uvádím dělení těchto testů dle hodnocení verbálních a neverbálních schopností:

Verbální – se skládají ze slovních úloh a měří hlavně míru zkušeností a znalostí daného jedince. Výsledky těchto testů bývají převážně závislé na vzdělání, a to hlavně na učení se obecně. Avšak správné měření poskytují jen v dané společnosti, pro jakou jsou vytvořeny a která má své určité kulturní zázemí a užívá určitý jazyk. Pro lidi z odlišných etnických skupin se používají tzv. kulturně nezávislé testy - neverbální testy.

Neverbální testy – testují především vrozenou složku inteligence a dispozice, které mohou přispívat k rozvoji těchto schopností. Posuzují také další faktory jako prostorovou a plošnou představivost, vnímání a další. Protože tyto jmenované schopnosti nezávisí na zafixovaných zkušenostech, ale na funkčnosti a stavu mozku, s přibývajícím věkem postupně ubývají a nebo jen stagnují. Proto také lze kvalitní ohodnocení získat až porovnáním výsledků v obou výše uvedených typech testů.

Výsledky testů, které se získají díky různým metodám měření, se zcela neshodují. Je to dáno tím, že se aplikují odlišné typy úkolů a výsledek tedy měří i různé vlastnosti. Běžné inteligenční testy pak stanovují hlavně schopnosti analytické (potřebné ke školní práci) a opomíjí praktickou inteligenci a tvořivost. Pochopitelně se také nesmí opomenout na výběr vhodného testu k tomu správnému účelu. Jiný se použije u profesní volby a jiný, pokud se hledá příčina školních neúspěchů.

Dá se však jednoznačně určit z testů skutečná „použitelnost“ člověka v dané profesi či oboru? A co jeho reakce na konkrétní situaci? Lze ji také přesně změřit? Myslím si, že inteligenční testy jsou objektivní, to za podmínky, že je zvolena na daný případ odpovídající metoda měření, ale kromě tohoto testování nezůstává nezanedbatelná i potřeba člověka poznat blíže a pochopit jeho postoj.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10