Minulost vyloupnutá z bláta

Včera večer jsem, jako vždy, šla vyvenčit psa Bena před spaním. Ihned u vchodu našeho domu, jen pár metrů od chodníku v bahně, jsem ve světle pouliční lampy zahlédla něco malého a kulatého. Vypadalo to jako mince. Zdálo se mi to na naši korunu ale velké. Nakonec jsem mávla rukou a šla pryč. Mince, a kdo ví, jestli to vůbec byla mince, ležela v bahně a já se nechtěla ušpinit.

Když jsem se ale s pejskem vracela z procházky, opět jsem si jí všimla. A opět jsem zaváhala, zda ji nezvednout. S pocitem, že se špiním kvůli žetonu do vozíku, nebo jen papírovému kolečku z kartonové krabice, jsem přece jen ohnula svůj hřbet a to něco z bahna vylovila. Ani nyní jsem nevěděla, co to je. Bylo to velikosti zhruba naší dvoukoruny, ale nemělo to typické zkosení hran. Bylo to prostě kolečko. „Asi dětská mince z plastu,“ napadlo mě v tu chvíli.

Když jsem už ale měla ruce ušpiněné, tak jsem nastoupila s Benem i nálezem do přivolaného výtahu. Už v něm jsem papírovým kapesníkem setřela bahno a hleděla jsem na korunu. Jenže…nebyla to koruna z dnešní doby, byla to koruna z mého dětství. Pamatujete si na korunu, na jejíž přední straně klečí žena či dívka a sází lipové ratolesti? Tak právě ji jsem našla. Možná, že doma mám ještě ve starém porcelánovém prasátku pár starých mincí, a možná, že mezi nimi je i tato koruna. Ale už dlouho jsem se nepřehrabovala ve starých krámech a už dlouho jsem se takto nevrátila do dětství.

Na zadní straně mince jsem si přečetla, že je ještě o rok starší, než jsem já. „Vítej, pamětnice!“, napadlo mě.

minulost Kolik toho zažila? A kolik lidí ji mělo v ruce? Kolik věcí se za ni dalo koupit? Vrátila jsem se díky ní do vzpomínek. Pamatuji si, jak známka na pohlednici stála padesát haléřů. Za můj nález jsem mohla tehdy zaslat dva pohledy z pionýrského tábora rodičům, nebo kamarádům z dovolené s rodiči. Dvakrát jsem se mohla svézt městským autobusem po městě. Mohla jsem přidat pouhých čtyřicet haléřů, a měla bych pořádnou porci točené zmrzliny z bufetu nedaleko našeho domu. Matně si vzpomínám, že tehdy nesla název „jugoslávská“ a byla to novinka. Předtím prodávali zmrzliny na kopečky a stála kačku, nebo dokonce ještě méně. Chutnala skutečně po ovoci, nebo po vanilce a čokoládě a zdarma k ní byl i kornoutek navíc. Toaletní papír stál tehdy korunu padesát a jeden čas byl nedostatkovým zbožím. A kolik se toho času dalo pořídit za můj nález rohlíků? Má paměť sahá do dob, kdy rohlík stál dvacet haléřů. Tak za můj nález by se člověk i najedl! Pak stál čtyřicet, nakonec padesátník. Vzpomněla jsem si, jak jsem podobné mince nosívala na krku v kožené maličké klíčence spolu s klíčem od našeho bytu. Tenkrát stačil jeden klíč. Vchody se nezamykaly, ani neměly na vnější straně kuličku místo kliky. Každý, když chtěl mluvit se svými přáteli, musel obléci tepláky, tesilové či krimplenové kalhoty do zvonu nebo šaty z kousavého krimplenu, či rifle, které se daly tenkrát sehnat jen v Tuzexu, a jít osobně zazvonit u bytu svých přátel.

Za kačku se člověk svezl na řetízkovém kolotoči, nebo na labutích či pohoupal na pouťové houpačce.

Panečku, koruna byla ale platidlo! Člověk jich měl kdysi na výplatu za měsíc třeba jen tisíc. Nájem stál pár stovek a na auta byly pořadníky. My všichni jsme trávili venku spoustu času, ne jako dnes. A tak coby děti jsme často zvonívali na rodiče s prosbou: „Mami, hoď mi, prosím, korunu!“

S tou jsme pak chodívali pro nanuka, zmrzlinu, nebo takový kyselý šumivý prášek, který byl s příchutí kiwi. Lízali jsme ho přímo z rukou a nebyli jsme víc nemocní, než dnešní děti. Právě naopak!

Co ještě bylo za korunu?

Žvýkačka, voňavá guma a dvě vajíčka. A ta, panečku, byla! Žloutek měl sytě oranžovou barvu, aniž by byl uměle dobarvován, a slepice, která ho snesla, běhala po dvoře a po trávníku pod širým nebem. Na zahrádkách rostla rajčata, která se trhala červená a červená a čerstvá se rovnou prodávala.

Je pravdou, že v pátek odpoledne se v samoobsluze nedalo hnout. Každý nakupoval potraviny na celý víkend, protože obchody měly až do pondělního rána zavřeno. Ale koupený rohlík měl zlatou barvu, krásně křupal a byl posypán solí nebo mákem, či kmínem. Po čase rohlík také ztvrdl, ale gumový nebyl nikdy.

Také si vzpomínám, jak mi kluci vystřelili růži z krepového papíru a dali za ránu ze vzduchovky také jen tu jednu korunu…

Nechci polemizovat o tom, jestli bylo lépe kdysi, nebo je lépe dnes. Jsem ale ráda za ten včerejší nález u vchodu. Našla jsem tam svou vrstevnici, která si mnohé pamatuje. Z bláta se vyloupla vzpomínka na mé dětství. Vrátila mě o hodně let zpátky. Do doby, kdy jsem byla menší, spokojenější, neměla jsem tolik práce a zodpovědnost za mě přebírala ochotně, ráda a s láskou moje máma. Včera jsem našla na okamžik minulost!

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete