Borůvkové rozjímání

V zámku zarachotil klíč. Odemklo se, zamklo, následoval kopanec do dveří. Takovým způsobem se domů dobývá jenom náš deváťák. Sáhnu na poličku pro ten nejhlubší talíř který mám a nakládám na něho tvarohové knedlíky s borůvkama.
„Ahoj mamííí !", pokřikuje na mě z chodby a protože je to už zkušený školák, ví, jak se bránit přívalu nepříjemných rodičovských otázek. Stručně shrne v jedné větě to, co se za celé dopoledne ve škole semlelo a doufá, že další dotazy padat nebudou. „Dneska nic zajímavého, jsme celou dobu čučeli na film z války."

Na horu knedlíků naskládaných na talíři přibývá hora tvarohu. „Másla dáš taky hodně?" zajímá se synek. Někdy mám pocit, že jeho hlad musí dřív nebo později v naší rodině způsobit ekonomickou katastrofu. Taky tajně doufám, že brzy přijde doba, kdy nebudu muset každé tři měsíce kupovat o číslo větší boty.              

Sedám si k němu, mám chvilku čas, než se menší Vítek probudí. „A líbil se ti ten film? Jaký máš z toho dojem?" Vyzvídám, protože z vlastní zkušenosti vím, jak já těžko válečné snímky, hlavně ty ruské, nesla. Obrázky trpících lidí mě děsily i v době, kdy jsem byla větší a věděla, že tohle jsou jen herci. Měla jsem babičku. Hrůzy války si vyzkoušela na vlastní kůži. S malým dítětem strávila doslova zahrabaná v malém sklípku pod haraburdím několik dní. Když mi jako malé popisovala, jak se třásla hrůzou, aby holčička, moje maminka, nezačala plakat a neobjevili je v úkrytu Němci, v očích měla zvláštní prázdno. Takový pohled, který říkal, jak moc by chtěla zapomenout, jak moc by si chtěla prožitou hrůzu z vědomí vymazat. Každá taková chvilka s babičkou končila radou do života, že až se jejich národ zase jednou spojí a věřila tomu, že se to stane, ať jsem pokorná a nedělám ze sebe hrdinu. Hrdinové jdou totiž na smrt jako první. Nechtěla bych ve svém článku šířit zlo nebo nenávist k lidem, ať už jsou jakékoli národnosti. Ale tehdy doba taková byla a babi měla potřebu mě na to připravit. Nakonec jejich domek ještě s několika dalšími strávily plameny. Byla to pomsta za pomoc partyzánům, za poskytnutí pomoci zraněným. Když se na to dívám s odstupem, obdivuju statečnost obyčejných lidiček, kteří se dělili o tu malou  trochu jídla. Jestli se babička dokázala nad něčím pousmát, byl to fakt, že do hrnců nakládali sojky i veverky, kořalku pro vojáky pálili z brambor a červené řepy. Naučili se zužitkovat úplně všechno a šetřit ještě víc než dřív.      

Dívám se na svého syna, jak rozkrajuje jeden knedlík za druhým a namáčí si ho v másle. Před sebou má leták, který vytáhl ze schránky. Je na něm čerstvá nabídka knih. Nemá vysoké kapesné, ale knížky kupuje rád. Je to podle mě ta lepší varianta k počítačovým hrám. Taky mě napadá, že jsem mu ve výchově něco dlužná. Slovo mír je pro něho samozřejmé. Neuvědomuje si, že dvě nebo tři generace před ním prošly hrůzou, která se na jejich životech nesmazatelně podepsala. Vlastně se ani nedivím, že film z válečného prostředí bere jaksi s rezervou a má pocit, že takhle to ve skutečnosti vypadat nikdy nemohlo. Jsme přece lidé. Je zvyklý na to, že jeho třídní učitelka je přivdaná z Polska, sedí vedle kamaráda Vietnamce, z angličtiny má mladého Američana a přes počítač si píše s Rusem, jehož maminka byla Češka. Svůj život žije bez předsudků, slovo genocida zná jen ze slovníku. Nedomýšlí, že by to mohlo být  jinak. To, co se píše v učebnici dějepisu, mu připadá vzdálené a nepředstavitelné.

Minulý rok se byli se třídou podívat na výletě v Osvětimi. Krutý pohled do historie děcka zarazil, dívali se do vitrin, fotili a nechápali. Nechtěla bych je hodnotit, ale mám takový pocit, že hrůzu kolem sebe úplně nepochopili. O tři týdny později jeden tatínek na třídních schůzkách smutně konstatoval, že jeho syn měl prý dojem, že prolézá strašidelným hradem. Myslím, že této kapitole v historii bychom se měli věnovat už kvůli našim dětem víc. Jak by řekl můj syn, vždyť jsme přeci lidi. I v tom ale může být naše nebezpečí.