Můj druhý notes

Tentokrát, moji milé, moji drazí, žádná historie - spíš „žhavá“ současnost. Není to tak dávno, pořídil jsem si, skoro zadarmo, malý diář, formátu A6, k zaznamenávání toho, jak vycházím s penězi. Byl to - přece jen nějaká vzpomínka - před lety Jarda Štercl, od kterého jsem slyšel, že    „s penězi sice vyjde, ale zpátky se s nimi nevrací“- můj případ, při důchodu to není zas tak veliký problém. Ono to moc nepomáhá, ale jakýs takýs obraz o domácím hospodaření to dává, zejména nyní, kdy je nakupování a tím pádem utrácení na mých bedrech.    

Jděme pryč od malých peněz, co je to proti starostem - dejme tomu - ministrů financí, jak nás všechny spravedlivě podělit, že áno? Konečně statistika to vždy nakonec vyrovná - jeden husu, druhý nic, v průměru půl husy na hlavu...

 Ale, přátelé, přítelkyně, výše uvedené je vlastně pouhá prkotina, proti důvodu, proč si budu muset pořídit diář či notes č.2.  Pracovně mu dávám předběžný název DEBILNÍČEK. Velká písmena podtrhují velikost problémů, vedoucích k tomuto rozhodnutí. Už dosti dávno jsem uváděl v některé své „story“, že zapomínám. Tehdejší a nynější zapomínání - toť klasické „nebe a dudy“. Původ tohoto rčení je mi poněkud utajen, jako u mnoha jiných lidových moudrostí.

Včera jsem například už podruhé málem postavil na plynový hořák rychlovarnou elektrickou konvici. Poprvé mne to přišlo na sedm stovek a zakouřenou kuchyň nezdravými plastovými zplodinami hoření - jednodušeji - bylo tam tolik smradu, že se tomu nedá říci obyčejný puch. Nic mne neutěší to, že jsem si ve vzpomínání, určenému kulatému výročí svého vrstevníka a oblíbence, pana Zdeňka Svěráka, přečetl, že se mu uvedený malér, povedl již skutečně dvakrát. Génius českého humoru má na nějaký výpadek větší nárok, než emeritní horník.
Přistihuji se, naštěstí ještě před katastrofou, že dělám  „jednu botu za druhou“ - další rčení, spojující bohulibou práci s něčím nepříhodným.

Donášení věcí a ukládání na místa k tomu nevhodná - běžná záležitost.  Postávání u špajzky, v obýváku či koupelně s přemítáním, co tam vlastně chci - několikrát denně. Řešení - vrátit se na výchozí místo - tam si vzpomenu /většinou/. Hledání - brýle mám již pro jistotu v několika exemplářích rozmístěny v jednotlivých místnostech - marnost nad marnost - nestačí to. Nakupovat bez papírku - nemožné. Ale přibývá další - vzal jsem si léky, nevzal? Mám porcovací krabičku, ráno tyhle, v poledne ony, navečer tuto kombinaci, ale: večer zjistím, že polední dávka  v šuplíčku zůstala. Třikrát kontroluji skutečnost, zda jsem zimomřivé ženě donesl „Pepíka“, což je náš rodinný termofor, případně zda jsem jí uvařil objednaný čaj.

Zapomínám si přenášet domácí blikající a zvonící signální telefon. Nemám jej u počítače a žena ze svého pokoje marně mačká tlačítko. Volání nepomůže, jsem jak mnozí, mnohé víte, dokonale „hluch“... Takže, do toho, jak uvádím „debilníčku“ si budu asi zapisovat - pokud si vzpomenu - všechny výpadky, abych měl přehled, jaké to má „fofry“.

Stane-li se náhodou, že se tu nějak dlouho neobjevím, vězte, prosím, že došlo třeba k tomu, že jsem „zapomněl“ a /že mám počítač b/ vím, že mám počítač, ale neumím jej zapnout  c/ viz bod a/, umím jej zapnout, ale nezaplatil jsem operátorovi a byl jsem vypnut  d/ vše je v pořádku, ale nevím už, co jsem chtěl napsat/ zapomněl jsem na „Chytrou Ženu“ - což se, doufám nestane, protože si na první stranu toho nového, pořizovaného notesu napíši adresu a pro jistotu dvakrát podtrhnu.

A navíc - pořídím si další notes, kam si zapíšu, kde jsou uloženy ty dva předchozí... A co Vaše paměť, milí přátelé, přítelkyně? Máte taky nějakou pěknou historku „ze zapomínání“? Sem s ní, ať v tom nejsem sám! Hezký den a bacha na rychlovarné konvice.