Hrajte s námi SUDOKU online !
Červená řepa - nejoblíbenější recepty
Jak vyrobit budku z prkna?
Česká televize zve na Vánoce plné pohádek, silných příběhů i hudby
Když jsem nastupovala do svého současného zaměstnání, byla jsem přešťastná.
Vyhrála jsem konkurz na místo referentky školství na vysokoškolských kolejích. Problémem byl nízký plat a nepřetržitý provoz, ve kterém se fungovalo. A tak nás bylo pět. Pět na práci 365 dní v roce, ve dne i v noci. Práce mě těšila. V kolektivu studentů jsem se cítila dobře. Mohla jsem zde uplatnit i jazykové znalosti, protože velká část ubytovaných studentů univerzity je z jiných zemí, jako je Indie, Čína, Japonsko, Francie apod.
První rok v zaměstnání jsem si nedovolila mít požadavek na uvolnění. Přestože jsem měla dávno nasmlouvané lékaře, a sehnat lékaře a objednat se na vyšetření není dnes jednoduché, veškerá vyšetření spadající do mých pracovní dní jsem rušila. Vždy se najde člověk, kterému do rozvrhu něco vleze. A tak jsem ochotně přijímala směny také za kolegy, kteří neočekávaně museli na pohřeb, svatbu nebo se jim naskytla neočekávaná nabídka na dovolenou. Nevadilo mi to, byla jsem totiž sama.
Po třech letech, kdy jsem
vykrývala všechny nechtěné směny, a přiznám se, že to byly především směny
noční a v obdobích Vánoc, Velikonoc a dalších svátků, jsem onemocněla.
Zpočátku jsem přehlížela prvotní projevy nemoci, až jsem se ocitla v nemocnici,
a po čase jsem musela absolvovat operaci. Operace to nebyla náročná. S přihlédnutím
k tomu, že jsem po studiích ve věku dvaceti let prodělala rakovinu, byl i
tento zákrok pro mě rizikový. Zvykla jsem si, že když jsem dostala běžnou
virovou či bakteriální nemoc, jako je třeba angína, jsem práce neschopná
minimálně dvojnásobnou dobu, než běžní zdraví lidé. Po nemoci, kterou jsem
prodělala, to tak prostě je.
„Musíte si zvyknout. Můžete být ráda, že žijete,“ shrnula můj stav těsně po nemoci má ošetřující lékařka.
Po operaci jsem přesto nastoupila do zaměstnání dřív, než mi doporučovali lékaři.
Byla jsem v zaměstnání už tři roky a mohla jsem si dovolit být doma déle. Nechtěla jsem ale, aby kolegové pracovali i za mě. Přestože jsem to byla já, která celé tři roky chodila do práce za ostatní, nechtěla jsem, aby tak činili i druzí.
Několik měsíců po operaci jsem se domluvila s kamarádkami, že poletíme na dovolenou do Turecka. Několik let jsem nikde nebyla, neměla žádnou dovolenou. Byla jsem tou dobou sama, a tak jsem to brala v klidu. Mí kolegové každým rokem létali k moři, jezdili na hory, chalupy, k jezerům a rybníkům, a já čerpala svou dovolenou po dnech a tak, jak jsem mohla. Koupily jsme si s kamarádkami zájezd k moři a já se nesmírně těšila. Vždyť ani já nejsem robot a potřebuji si řádně odpočinout.
Má dovolená se blížila. Čtrnáct dní před odletem do Turecka jsem se jednoho rána probudila s vysokou horečkou. Nemohla jsem mluvit, ani polykat a po stoupnutí si z postele jsem upadla na zem, lépe řečeno zkolabovala. Bolelo mě celé tělo. Chtěla jsem se objednat k lékaři. Vzhledem k tomu, že jsem ze sebe nevydala ani hlásku, vydala jsem se ke své praktické lékařce přímo osobně. Ač bydlím od zdravotního střediska jen pár kroků, musela jsem cestou mnohokrát odpočívat. Zvládla jsem to bez kolapsu a byla jsem na sebe hrdá.
Ten den mi diagnostikovali silnou angínu kombinovanou s laryngitidou. Běžná dětská nemoc, řekl by si každý. Mě ale lékařka upozornila na to, že pokud mi nezaberou silná antibiotika do čtyř dní, musím si zavolat sanitku a bude nutná hospitalizace. Nešťastně jsem lékařce napsala na lístek papíru, že za 14 dní mám odlétat do Turecka.
„Snad to zvládneme,“ mrkla na mě lékařka, která zná můj zdravotní stav.
Celé čtyři dny jsem pevně doufala, že se jednoho dne probudím a bude mi lépe. Celé ty čtyři dny jsem jen pila vodu brčkem, jíst ani kašovitou stravu nešlo. Pátý den jsem se probudila a bylo mi výrazně lépe. Dokonce jsem dokázala spolknout tabletku a nemusela jsem si ji drtit na prášek, jako doposud! Věděla jsem, že jsem vyhrála.
Každým dnem mi bylo lépe a lépe. Na dovolenou jsem nakonec odlétala den po ukončení pracovní neschopnosti plná očekávání.
Týden u moře jsem si užila. Bylo mi tam krásně. Po příletu domů jsem měla jediný den na aklimatizaci. Následující den jsem opět nastoupila do zaměstnání. Všichni v práci se tvářili vůči mně nepřátelsky. Vždy jsem byla v pracovním kolektivu oblíbená. Nyní jsem si připadala jako parazit a byla ráda, když mi někdo vůbec odpověděl na pozdrav. Nikdo mi nic neřekl, dalo se to ale cítit. A zase nastal běžný pracovní chaos a téměř nepřetržité směny. Musím objasnit, že často pracuji i osm dní v kuse, z toho o víkendech sloužíme dvanáctihodinové směny. A zase se stalo, že někdo potřeboval na svatbu, pohřeb či rodinnou oslavu, a zase jsem sloužila za ostatní já. Bylo všeobecně známo, že já jsem ochotná vyměnit vlastní pohodlí a odpočinek a kdykoli zaskočit za druhé. Jenže nastala jedna výrazná změna. Těsně po dovolené jsem už sama nebyla. Potkala jsem člověka, který se stal z počátečních sympatií mým partnerem.
Nyní v říjnu se sešlo v naší rodině mnoho významných událostí. Mimo to, že má maminka je vážně nemocná a měla bych jí pomáhat, protože podstoupila velmi vážné operace, má přes osmdesát let a je slabá a měla by se šetřit, sešlo se několik oslav narozenin. V první polovině měsíce slavil synovec i švagr kulatiny, v polovině mám narozeniny já a ve druhé půlce má můj syn jmeniny i narozeniny.
Navíc můj nový partner slaví padesátku! Padesátku, která se prostě slaví. Když jsme plánovali, jak si ji oslavíme, napadl nás pobyt na horské chalupě. Oslavíme tak mé i jeho narozeniny najednou. Proto jsme si zarezervovali chatu v horách na pátek, sobotu a neděli, tři dny, po které jsem měla v pracovním plánu volno. A těšili jsme se.
Bohužel, jedna z kolegyň, které k nám do zaměstnání poslední dobou nastoupily, práci nezvládla a psychicky se zhroutila. Naše práce je náročná na stres, vyžaduje plné nasazení, velkou zodpovědnost a nekonečné znalosti především v počítačových dovednostech. A paní, která pracovala v průběhu života v několika kancelářích a na mnoha úřadech, to zkrátka nedala a nastoupila na nemocenskou. Protože jí práce přesahovala přes hlavu, ihned oznámila vedení, že po ukončení nemocenské s okamžitou platností končí také své zaměstnání. Kolegyně se celá třásla a v práci skutečně už nemohla zůstat.
S jejím odchodem ovšem nastal problém, kdo bude sloužit dva víkendy, na které byla zapsána právě ona. Jiná kolegyně totiž oznámila, že ona to nebude, protože ona jde jako přísedící k volbám. Já jeden z víkendů pracovala své směny a druhý víkend, to byl právě ten, na který jsem měla rezervovanou a již zaplacenou chalupu v horách. Další dva kolegové zkrátka prohlásili, že nemůžou.
Tentokrát jsem se poprvé vzepřela, když se mě vedoucí ptala, zda bych i tento víkend neodsloužila já. Já, která od počátku vykonávala všechny své služby i služby nehodící se druhým! Já, která ze všech zaměstnanců měla nejvíc přesčasových hodin. Já, která neznala souvislou dovolenou víc jak tři roky. Já, která rušila zdravotní prohlídky, oslavy narozenin, svátků i účasti na svatbách a pohřbech. Já, která jsem si od dovolené zase neodpočinula a bojovala se stálou únavou. Tentokrát jsem poprvé řekla rezolutní „ne“ a předložila jako důkaz poukaz na již zaplacený pobyt na horách.
Směny nakonec museli vzít druzí. Já strávila s přítelem krásný víkend na horách, po kterém jsem se opět vrátila do práce.
A opět jsem pracovala víc hodin, než ostatní. Opět jsem brala neplánované směny, které druzí odmítali. Opět jsem byla v jednom kole až do chvíle, kdy mi bylo oznámeno, že vyhrávám pobyt v Dominikánské republice. Ano, občas soutěžím. A nyní jsem vyhrála cenu, po které jsem celý život toužila. Byl to jen týden, ale v resortu, o kterém jsem dávno snila. Problém je, že pobyt se má uskutečnit už za měsíc. Pobyt pro dvě osoby, all inklusive, s letenkou i delegátem! Přitom směny jsou už dávno rozepsané.
Stačilo by mi vyměnit jen čtyři směny, protože další tři dny mám své volno po dlouhé době. A tak jsem to zkusila. Když přišla kolegyně, která mě střídala, do práce, tiše jsem řekla, co potřebuji. Chtěla jsem vysvětlovat dál, ale nedostala jsem se k tomu.
Během několika minut mi bylo vyčteno vše. Byl to jeden dlouhatánský monolog. Během něho jsem se ve zkratce dozvěděla, že jsem s banální operací marodila téměř celý měsíc, dovolila jsem si po třech letech onemocnět „pouhou“ angínou, odmítnout neplánovanou směnu místo již zaplacené chalupy a dokonce jsem si dovolila po nemoci letět do Turecka. „A teď? Teď chceš zase letět?“ ptala se kolegyně.
Ano, dovolila jsem si to vše. Dovolila jsem si být dokonce i nemocná! Dovolila jsem si naplánovat si po třech letech práce dovolenou! A, bohužel, dovolila jsem si i vyhrát! Že se to vše sešlo v jeden rok, za to přece nemůžu? Měla bych slavit každý rok už jen to, že jsem, že žiju. A nyní se mám zpovídat cizí ženské, že při své imunitě a po své vážné nemoci je pro mě i ta banální angína rizikem vážného ohrožení zdraví? Mám i nadále jako doposud sklápět hlavu a pracovat za druhé? Během té doby, co pracuji v současném zaměstnání, odešlo několik lidí…Kvůli platu, psychickému stresu, náročnosti práce. A já tu stále ještě jsem! A po třech letech mlčení jsem si dovolila vyhrát. A nyní bych měla přijít o výhru, na kterou bych pracovala minimálně půl roku? Měla bych přecházet nemoci, tvářit se jako nesmrtelná?
„Ale když se ti nelíbí, můžeš přece odejít,“ řekla kolegyně jako mnohokrát, když se s někým nepohodla. Vždy, když nebylo po jejím, toto vyřkla „do vzduchu“.
Najednou mi vše došlo. Došlo mi, že s větrnými mlýny se nedá bojovat. Došlo mi také, že ve svém věku přes padesát let mám už povinné minimum let odpracovaných. Zbývá už jen přežít do důchodového věku. A s tímto pracovním nasazením to určitě nepůjde. A tak jsem se usmála a mlčela.
Už mám podanou výpověď, přímo na vedení. Jsem pevně rozhodnutá letět na vyhraný pobyt, a to buď jako současný zaměstnanec, nebo jako bývalý. Ale poletím! Dnes, kdy mám s kým, prošla jsem si nemocemi a nesnázemi života, mě už nic a nikdo neohrozí.
A nakonec potěším i kamarádku, která mě dávno lákala do svého malého obchůdku. Vždy jí chyběly dvě šikovné ruce na práci a já celé roky odmítala, protože jsem hledala „klidnou kancelář“. A tak za měsíc odlétám a hodně se těším…
ChytráŽena.cz
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
