Už jsem si myslela, že ve svém příběhu pokračovat nebudu a nechám samotný život, ať se píše sám. Ale…uběhl nějaký ten měsíc a já se opět vracím k sepisování.

Naposledy jsem Vás nechala v okamžiku, kdy jsem odjížděla na dovolenou se svým kamarádem a vše vypadalo báječně. A bylo, alespoň chvilku. Po zlých zkušenostech jsem odjela na dovolenou s prima člověkem. Tam jsme pod stanem řešili běžný život. Vařili jsme si, cestovali, oba jsme nadšenými turisty. A oba se vlastně poznávali. Bylo mi divné, když dospělému kamarádovi volala denně maminka. Poslala mu každou hodinu alespoň jednu esemesku.

Obhajovala jsem ho v duchu: „Žije ještě u mámy, má o něj přirozený strach.“ Když mi podjela noha na kameni a já padala na zem, tak klidně řekl: „Počkej, já teď píšu mámě.“ No jo, ono se to řekne, počkej. Ale ať jsem chtěla, jak jsem chtěla, švihla jsem sebou jako zralá hruška. Když dopsal, tak mě zvedl. A tak jsme se pohádali.

Dovolená skončila a my se vrátili domů. Chvilku jsem váhala, zda v kamarádském vztahu pokračovat. Jenže: hlava je hlava a srdce je srdce. Vídali jsme se dál. Kamarád jednou prohodil jen tak, že mámě se nelíbilo, že jsme se pohádali po tak krátké době. Ale jeho máma s námi nikde nebyla! Tak jsem se logicky zeptala, jak na to jeho maminka přišla. „No, já jí to řekl,“ odpověděl prostince. Pak přijel ke mně, že budeme jezdit na kole. Ale necítila jsem se, lezla na mě chřipka. A tak jsme seděli u nás doma. Povídali jsme si a kamarád byl zase prima. Až do chvilky, kdy volala jeho maminka. V telefonu, který se snažil krýt rukou, jsem slyšela zvýšený hlas ženy, která mě nikdy neviděla a neznala mě: „Jak to, že jsi u ní? Říkal jsi, že budete jezdit na kole…“ Kamarád klidně řekl, že jsem nemocná. „Tak jsi měl jet domů,“ třískla paní telefonem a já se cítila jako pověstná osina v zadku. Kamarád se nedlouho na to zvedl a jel domů.

Dny poté byly už jen trápením. Kamarád se vracel k jedné nevinné hádce o dovolené, argumentoval maminkou, která mu jasně řekla, že první rok se lidé „nesmí“ pohádat. Přesto by byl dobrým kamarádem, nebýt vlivu jeho maminky. A tak jsme se sešli ještě jeden pátek a naplánovali jsme si, že si uděláme krásnou sobotu. Jenže ještě ten pátek večer psal, že setkání ruší, protože budou mít návštěvu. Týden jsme se neviděli. Poté mi řekl, že tu sobotu tenkrát mamka pozvala sousedku, která slavila narozeniny. Dala mu peníze, aby jí šel koupit kytku, což jsem nechápala. Zvědavě jsem se ptala, kolik je sousedce let. Jeho mámě je 66, a tak jsem si myslela, že oné kamarádce je podobně. Ale ona je stejně stará jako kamarád! A pak přišel, že bychom se neměli vídat, protože maminka má pravdu. Jedna hádka do roka je zle. A tak jsme se přestali vídat.

Trápilo mě to. Hlavně proto, že jsem se cítila vinná. Stále jsem hledala chyby v sobě. Jsem hádavá, zlá, protivná? A pak jsem pozvala na návštěvu kamarádku. Ta cestou potkala známého, kterého jsem už roky neviděla. Jmenuje se Roman. Moc se ptal mé kamarádky, jak žiji. Tu napadlo zavolat mi, že jsem ho potkala a zda nemůže přijít i s ním. Souhlasila jsem, taky jsem se chtěla dozvědět, jak Roman žije. Přišli a povídali jsme si u kávy a malého pohoštění. Kamarádka chtěla vidět fotky z dovolené. A tak jsem je oběma ukázala. Roman se zadíval na fotku, na které byl i onen kamarád z dovolené. „Kdo to je?“ ptal se. „Kamarád,“ odpověděla jsem prostě. „Fakt jen kamarád?“ doptal se Roman ještě. Já přikývla a Roman si nechal fotku zvětšit. „Tak tento kamarád randí s mou kamarádkou,“ pronesl Roman. Pak mi řekl, že je potkal před asi 14 dny. Pak mluvil s ní a ona mu řekla, že ho ani tak nechce, ale její sousedka jí líčila, jak má hodného syna, který má smůlu v lásce. Pozvala ji k sobě na její narozeniny a se synem ji seznámila. A také jí sousedka řekla, že její syn má velice slušný plat.
„A pamatuješ si na Moniku, Pavli? Tu, které jsme říkali zlatokopka… To je ona,“ domluvil Roman a mně vše došlo. Hlavně jsem si vzpomněla na blondýnku, která se už tehdy, když nám bylo …náct, nechala zvát na večeře a na drinky „kamarády“. Tak to je ona sousedka!

Jenže jsem Romanovi tolik nevěřila. Co když to je jinak? Co když si něco dodal? Vždyť jsme byli ještě nedávno na dovolené pod stanem a kamarád mi vyznával lásku. Viděla jsem, že se mu líbím a nejsem mu lhostejná. Jak by teď mohl randit s Monikou a ještě mi to neříct? A pak mě napadla asi zavrženíhodná věc, jak se dozvědět víc. Věděla jsem, že před více než dvěma roky si kamarád podal inzerát na internetu, že hledá vhodný protějšek. Sám se mi jednou přiznal. Dala jsem si tu práci a vyhledala onen inzerát. Pak už byla jen otázka času, než jsem na něj odepsala z e-mailové adresy, kterou kamarád nezná. Psala jsem, že jsem se rozešla s přítelem a nikoho zatím nehledám, jen kamaráda na dopisování. A kamarád kupodivu odpověděl. Psal, že on hledá partnerku.

Přesto jsme si začali psát. Začal se mi vyznávat z toho, že neumí milovat nikoho víc, než sám sebe a svou mámu. A já, vědoma si toho, že o nic nejde, jsem začala psychologicky rozebírat jeho složitou osobu. Samozřejmě, že jsem změnila i jméno. Pak mi napsal i o Monice. O tom, že ho nechce, ale jeho máma si s ní rozumí, tak ji musí získat. Já ho začala přehnaně kritizovat. Natvrdo jsem mu psala, jak je rozmazlený mamánek, opečovávaný chlapeček, který myslí jen na sebe. Zajímavé je, že čím víc jsem ho kritizovala, tím víc se obhajoval a tím častěji psal.

Když jsem už věděla dost a chtěla jsem naši korespondenci ukončit, nechala jsem se naoko odcestovat do Německa. Pak jsem se rozhodla už nepsat. A co kamarád? Víc a víc psal, přál si naše setkání. Vyznával se mi už skoro z lásky. Psal o tom, že s ženou, jako jsem já, by si nejvíc rozuměl, prosil o to, abych si s ním zašla alespoň na kávu. Vzpomněla jsem si, jak jsme si na dovolené každý platili své věci. I v samoobsluze jsme si rozdělili čtyři nektarinky, aby je nemusel zaplatit. A nyní, když má onu „zlatokopku“ se dožaduje setkání s ženou, za kterou se vydávám. A přitom jsem mu v těch e-mailech konečně napsala jen pravdu, kterou si o něm myslím…