Narkoman Filípek

Jeden čas jsem chovala papouška šedého, Žaka. Jmenoval se Filípek a zažila jsem s ním hodně legrace.

Když byl mladší, malinko mi poupravil byt k obrazu svému. To znamená, že veškeré tapety, které byly v místnosti, zaujaly jeho pozornost a on je škubal a škubal, až to doma vypadalo jako… no, u méně přizpůsobivých občanů. Časem se naučil volně létat po bytě a nic nezničit. I na psa si zvykl a pes na Filípka. Byli to nerozluční přátelé. Filípek miloval projížďku na psím hřbetě, a pes neprotestoval. Když se pustila televize, oba se usadili na křesle a společně sledovali program. Pes štěkal, když se v televizi objevili psi, Filip zase napodoboval různé zvuky z televize. Jen my lidé jsme z programu neměli nic. A tak na dlouhou dobu sloužila televize v obýváku víc zvířatům, než lidem.

Filípek byl tak hodný, že jsem ho pouštěla ven z klece i ve chvíli, kdy jsem šla ven a doma nikdo nezůstal. Klec zůstala otevřená, Filip se naučil na vykonání potřeby vletět do ní. Stejně tak létal do klece se napít a pro občerstvení. Nikdy se nic nestalo.

Až jednou. Slavila jsem narozeniny a dostala mezi dárky novou kytku v květináči. Postavila jsem ji na okno. Tehdy jsem šla na nákup a Filip seděl na svém oblíbeném místě, shlížel na svět ze skříňky. Nechala jsem ho doma samotného.

Když jsem se vrátila, Filip se choval zvláštně. Létal po bytě jako střelený, narážel do stěn, do okna, divně skřehotal a mě si nevšímal. Občas letěl hlavou přímo do stropu, odrazil se od něj a spadl jako zralá hruška na zem. Chvilku tam ležel, pak se opět odrazil od země a mlátil sebou o stěny bytu. Takové chování jsem nikdy u žádného papouška neviděla. Pak jsem si ale všimla, že kytička, kterou jsem dostala k narozeninám, je oklovaná. Musel si na ní pochutnat Filip.

Kamarádky, od které jsem kytku dostala, jsem se ptala, jestli kytka není jedovatá. Dušovala se, že není. Všichni mí známí vědí, že mám sice ráda květiny, můžu pěstovat ale jen ty zdravotně nezávadné.

Naštěstí na květináčku byla ještě cedulka se jménem kytičky. Zavolala jsem na veterinu.

Tam mi lékař sdělil, že kytka je sice pro lidi neškodná, ale pro citlivé zažívání papoušků toxická.

„Nezpůsobí sice přímo jejich otravu, ale papoušek se chová stejně, jako narkoman při předávkování. A v důsledku nekontrolovaného chování může uhynout, případně se začne klovat, trhat si peří a může zemřít také,“ sdělil mi lékař.

Filípek potřeboval okamžitou pomoc. Veterinář ale odmítl přijet ke mně do bytu.

„Přivezte ho v kleci ke mně,“ řekl.

Venku byl ale silný mráz. Auto jsem měla nepojízdné. Jít pěšky s klecí přes město by v mrazu nebylo rozumné. Tak jsem zavolala na taxislužbu. Tam jsem se zeptala přímo, jestli mě vezmou na veterinu s klecí. Odmítli.

„Proč si nezavoláte veterináře domů?“ zeptala se paní z dispečinku.

„To jsem udělala, ale odmítl přijet,“ řekla jsem.

Ukázalo se, že paní také chová zvířátka. Dala mi telefon na veterinářku, která ochotně jezdí ke zvířecím pacientům domů.

Zkusila jsem na číslo zavolat. Veterinářka skutečně nabídla pomoc. Přijela do pár minut až ke mně, ošetřila Filípka a doporučila mi, aby byl dvacet čtyři hodin zavřený v kleci.

„Bude teď spát. Až se probudí, bude vše v pořádku.“

Ten den jsem vyhodila všechny kytky z bytu, i ty nejedovaté. No, já je spíš rozdala, bylo mi jich totiž líto. Nechala jsem si jen dvě fialky.

Filip se probudil a byl zase jako dřív. Když se syn stěhoval z bytu, vzal si Filípka s sebou. Nyní dělá radost jemu. Na nové prostředí si, ač je Žako velkým strašpytlem, rychle zvykl. Kdykoli přijdu k mladým na návštěvu, vesele mě vítá. Synova přítelkyně nepěstuje žádné kytky, a tak je Filípek v bezpečí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10